Slunce stálo vysoko a vzduch se chvěl horkem.
Léto bylo v plném proudu – líné, pomalé, husté jako med.
Anna postavila konvici, Marie se hrabala v květinách u plotu.
Všechno bylo jako vždy: bzučení včel, kohout z vedlejšího dvora, kočka ležící na parapetu.
Jen Bruno nepřišel k snídani.
Obvykle se objevil první – těžce dupal tlapami po dvoře, s veselým štěkotem a hloupou radostí v očích.
Ale dnes bylo ticho.
Až příliš ticho.
Nejdřív si Anna myslela, že spí někde ve stínu za stodolou.
Pak však zaslechla zvuk.
Tlumený, chraplavý – jako by se někdo dusil.
Ani štěkání, ani sténání. Něco jiného.
Anna ztuhla.
Marie zvedla hlavu od záhonu.
A obě pochopily – něco není v pořádku.
„Bruno!“ zavolala Anna.
Žádná odpověď.
Zvuk se ozval znovu.
Blíž.
Jako by se něco pohnulo přímo pod zemí.
Vyměnily si pohledy.
Anna se vydala po cestičce, kde tráva sahala skoro po kolena.
Horko bylo husté, vzduch se chvěl, jako by sama příroda zadržela dech.
A najednou se tráva pohnula –
pomalu, těžce.
Marie zůstala stát u plotu.
Anna se dívala a nevěřila svým očím.
Tráva se vlnila – jako by pod ní lezlo něco obrovského.
„Marie…,“ zašeptala.
A v tu chvíli se z trávy objevilo cosi.
Tlousté, lesklé tělo odrážející slunce.
Kůže pokrytá vzorem, jako kdyby ji někdo nakreslil z kovu a uhlí.
Pohyb – plynulý, ale těžký.
Dech – chladný, syčivý, jako by dýchala samotná země.
Obě ženy znehybněly.
Annino srdce bušilo až v krku.
Viděla už hady, ale nikdy takového.
To nebylo jen zvíře – to bylo něco jiného.
Tělo se sunulo trávou, a pod ním se cosi hýbalo zvlášť.
Anna vykřikla.
Popadla staré hrábě u plotu.
Marie beze slova chytila koště.
Vrhaly se vpřed.
Bez přemýšlení, bez pochopení.
Jen s tím zoufalým strachem, který se neptá, jestli děláš správnou věc.
Křik, šustění, zvonění.
Hrábě bily do trávy, do vzduchu, do kluzké kůže.
Had syčel, kroutil se, ustupoval.
Prach se zvedal, slunce pálilo do očí, ruce se třásly – ale nepřestávaly.
Někdo zvedl hlavu od branky, někdo zakřičel –
ale babičky už nic neslyšely.
V tu chvíli pro ně existovalo jen to jediné –
ta tráva, ten stín, ten děs, který dýchal přímo před nimi.
A pak – pohyb.
Had se prudce napřímil, jako by se jeho smyčky utáhly.
Zpod něj se ozval zvuk.
Chraplavý, trhaný.
Živý.
Anna ustoupila.
Marie si přitiskla dlaň na hruď.
Tělo hada se třáslo, jako by se v něm něco hýbalo.
A v dalším okamžiku se otočil.
Obrovská hlava se zvedla nad trávu,
oči – dvě tmavé kapky dehtu – se leskly ve slunci.
A pak z rozevřené tlamy had – prudce, s mohutnou silou – vyvrhl něco na zem.
Obě ženy vykřikly.
Na trávě, v prachu, ležel Bruno.
Jejich milovaný pes.
Mokrý, slabý, celý od trávy a prachu.
Z hadí tlamy se táhl tenký sliz, třpytící se na slunci.
Vteřina – a zmizel.
Pomalu, jako by se rozplynul v horkém vzduchu.
Anna se vrhla k psovi.
Bruno dýchal.
Těžce, chraplavě, ale dýchal.
Otevřel oči, tiše zakňučel a položil hlavu do jejího klína.
A v dálce, za plotem,
se tráva ještě dlouho houpala –
jako by pod zemí,
někde v hloubce,
se něco velmi starého a hladového
obracelo ve své noře.
