Slunce stálo nízko a barvilo trávu do teplé zlaté barvy. Dům pana Cartera se leskl v paprscích západu slunce – velký, strohý, téměř bez života. Ze zahrady se linula vůně jehličí, kávy a drahého nábytku, prohřátého sluncem.
Kdysi se tento dům stal útočištěm pro muže jménem Ethan. Před mnoha lety, v mrazivé zimě, pan Carter propadl ledem na nedaleké řece. Ethan, lovec ze sousední vesnice, byl náhodou poblíž a zachránil ho. Vytáhl ho z vody, přikryl svým pláštěm a ohřál u ohně.
Carter na to nezapomněl. Později našel Ethana a nabídl mu práci – místo v domě, kde bylo vše předem rozhodnuto. Tak se lovec stal jeho pomocníkem, člověkem, kterému důvěřují, ale málokdy děkují.
Byl klidný, vytrvalý, zdrženlivý. V jeho pohledu bylo něco z nočního lesa – tiché, hluboké, nepochopitelné. Dělal vše bez zbytečných slov a zdá se, že nikdy nepožádal o nic pro sebe.
Ale v domě se začalo šeptat. Někdy, když už všichni spali, Ethan procházel chodbou a mizel za dveřmi staré místnosti.
Té, do které nikdo nevstoupil už roky. „Něco skrývá,“ říkali služebníci. „Možná zlato. Nebo zbraně. Nebo dopisy.“
Pan Carter předstíral, že to neslyší, ale jednou to nevydržel. Viděl, jak Ethan tam zase jde – pomalu, téměř bezhlučně, s lampou v ruce. Počkal, až se dveře zavřou, a za minutu je sám otevřel.
Sluneční paprsek pronikl zaprášeným oknem a osvětlil místnost. Na stěnách visely lovecké bundy, ošoupané boty, luk, šípy, starý klobouk. Na křesle stála láhev s vyrytým jménem „I. Morgan“.
Pan Carter ztuhnul. Očekával, že uvidí skrýš, kompromitující důkazy, zradu. Ale před ním byla minulost – prostá, upřímná, zapomenutá. Místnost, kde člověk neuchovával věci, ale sám sebe.
Později, toho samého večera, stál Ethan v zahradě. Vítr hýbal listy, vzduch voněl kouřem a sluncem.
Tiše řekl, aniž se otočil: „Když se začnu cítit příliš důležitý, jdu tam. Abych si připomněl, kým jsem byl. A proč žiji.“
Pan Carter neodpověděl. Jen se dlouho a mlčky díval. V tu chvíli pochopil: ne všechna tajemství vznikají z lží. Někdy člověk prostě chrání pravdu, kterou nikdo jiný nepochopí.
Slunce zapadalo pomalu, jako by se nechtělo odejít. A v tichu zahrady se zdálo, že i vzduch naslouchá.
