Když Emilia zemřela, Tomův život se jako by zastavil. Žili spolu dvacet let a on se stále přistihoval, že jí chce vyprávět, jak prožil den, co koupit k večeři, jaké filmy vyšly. Ale teď v domě panovalo ticho.
Uplynuly tři roky. Tom pokračoval v životě – mechanicky. Práce, domov, občasné telefonáty od přátel. Nevyhodil nic z jejích věcí. Dokonce i šálek, ze kterého ráno pila čaj, nechal na polici.
Jednoho obyčejného dne, když se vrátil domů, ležel v poštovní schránce obálka. Stará, zažloutlá, ale adresa byla jeho. Písmo bylo její.
Ztuhnul. Ruce se mu roztřásly, srdce mu začalo bít rychleji. Na obálce bylo napsáno:
„Otevři, až budeš připraven se znovu usmívat.“
Dlouho seděl a díval se na ta slova, neschopný obálku otevřít. Teprve večer, když slunce zapadalo a pokoj se ponořil do měkkého světla, opatrně papír roztrhl.
Uvnitř byl dopis. Skutečný. Její písmo bylo rovné, jisté.
„Pokud to čteš, znamená to, že jsem už odešla. A možná je to pro tebe těžké. Ale prosím, nezůstávej v mém stínu.
Vím, že si budeš myslet, že jsi mohl udělat víc. Ale udělal jsi všechno.
Nechala jsem tenhle dopis u Jenny, aby ti ho poslala, až přestaneš plakat a začneš mlčet. Protože mlčení je horší než slzy.
Vezmi můj starý album ze skříně. Na poslední stránce najdeš něco, co jsi nikdy neviděl.
Tom vyskočil, vytáhl album, které leželo zaprášené na polici. Listoval stránkami, až se dostal na poslední. Mezi fotografiemi ležel klíč – malý, stříbrný, s visačkou. Na ní bylo napsáno jedno slovo: „zahrada“.
Vyšel na dvůr. Dávno opuštěný pozemek, kde kdysi pěstovali růže. Pod starým dubem si všiml místa, kde byla půda trochu kyprá.
Tam, pod vrstvou zeminy, našel malou krabičku. Uvnitř byla flashka a krátký vzkaz:
„Aby sis pamatoval, jak jsme se smáli.“
Na flash disku byly jejich staré videa: výlety, svátky, hloupé momenty, kdy se smála až k slzám. Tom se díval a nebránil se slzám – a poprvé za tři roky se usmál.
Dopis končil slovy:
„Nechtěla jsem, abys žil beze mě. Chtěla jsem, abys žil – za nás za oba.“
Následujícího rána zasadil u dubu nové růže.
A když mu lehký vánek ovál tvář, zdálo se mu, že znovu slyší její smích.
