Šel k autu a myslel jen na studenou vodu a klimatizaci.
Horko bylo nesnesitelné.
Dokud neuslyšel pláč.
Nejprve tomu nevěřil.
Myslel si, že je to rádio nebo telefon.
Ale ten zvuk byl živý. Skutečný.
Přiblížil se – stříbrné auto stálo na okraji parkoviště.
Přes sklo nebylo téměř nic vidět: uvnitř byla mlha, kondenzát a pak – pohyb.
Malé tělíčko v dětské sedačce.
Kojence.
Tváře červené, rty zmodralé, hlava zakloněná, oči zavřené.
Zaklepal.
„Hej! Slyšíte mě?“
Pláč zesílil.
Zatáhl za dveře – zamčené.
Praštil pěstí do skla.
Žádná reakce.
Zavolal:
„Pomoc! Tady je dítě!“
Ale kolem byl jen hluk aut a horko.
Vyskočil, běžel zpátky k vozíkům, popadl kovovou část a běžel zpátky.
Rozmáchl se a udeřil do bočního skla.
Prásk, cinkot.
Další úder.
A sklo se rozpadlo.
Otevřel dveře – z auta se vyvalil horký vzduch jako plamen.
Chytil dítě a vytáhl ho ven.
Kůže – pálivě horká, ruce lepkavé, dech přerývaný.
Zabalil dítě do svého trička, začal ho třít a dýchat mu do obličeje.
„Dýchej, prosím, dýchej…“
A najednou dítě nadechlo.
Nejprve krátce, pak hlouběji.
Začalo plakat. Opravdovým, hlasitým pláčem.
Přitiskl si ho k sobě a třesoucíma se rukama ho chránil před sluncem.
Kolem se začali shromažďovat lidé, někdo volal záchranku, někdo to natáčel na telefon.
Stál s dítětem v náručí,
celý mokrý na zádech, ruce poškrábané, a v hlavě měl jen jednu myšlenku:
kdyby šel kolem – za deset minut by to dítě zemřelo.
Když přijela policie, stále nemohl dítě pustit.
