Vedro bylo nesnesitelné.
Maria šla domů po prašné cestě, v ruce tašku s nákupem, na tváři únava a pot. Den byl dlouhý, plný zpěvu cikád, a ona snila jen o sprše a stínu.
Na silnici, u zatáčky, však uviděla tenkou černou čáru. Myslela, že je to větev — ale pohnula se.
Malý had. Suchý, přehřátý, očividně bez sil. Plazil se pomalu, jako by každý centimetr stál obrovské úsilí.
Maria nikdy neměla hady ráda, ale v tu chvíli jí ho bylo líto. Našla klacek, opatrně ho posunula na kraj silnice. Pak si sundala rukavici, zvedla ho rukou — tělo horké, hladké, živé. Odnesla ho do stínu a nalila mu do víčka trochu vody z lahve.
Chvíli tam jen stála. Had, jakmile ucítil chlad, zvedl hlavu, udělal pár pohybů a zmizel v trávě. Maria se usmála a šla domů.
Za pár dní na to zapomněla.
Pak se ale jedné noci probudila. Ticho, jen slabé světlo lampy za oknem a šelest. Tenký, tichý, jako by se někdo pohyboval po prostěradle.
Posadila se, zaposlouchala — a zvuk se zopakoval. Velmi blízko. Pomalu natáhla ruku — a ucítila pohyb pod dlaní.
Vykřikla, odhodila deku. Na bílém prostěradle se svíjel had — ten samý, maličký, ale teď už větší. Hladký, lesklý, klidný.
Maria ztuhla. Nezasyčel, nenapadl ji — jen ležel, stočený do kruhu. Jako by nepřišel vyděsit.
Maria, třesoucí se, otevřela okno a pomalu ho podebrala polštářem. Poslušně odplazil po parapetu a zmizel v temnotě zahrady.
Ráno našla u prahu malou hadí kůži. Čerstvou. A místo strachu pocítila zvláštní klid — jako by jí někdo tiše poděkoval.
