Vrátila se domů nečekaně — pracovní schůzka byla zrušena. Klíč se otočil v zámku a dům ji přivítal tichem. Jen někde v ložnici tiše hrála hudba.
Vešla do haly a položila tašku. Na stole stály dvě šálky kávy. Jeden byl ještě teplý.
Pak uslyšela hlas. Mužský smích, ten samý, který kdysi zastavil její srdce. A ženský – neznámý, zvonivý, příliš blízký.
„No jo,“ řekl, „je hodná, jen… není jako modelka.“ Žena vedle se zasmála. On se zasmál s ní.
Zastavila se u dveří ložnice. Slunce dopadalo na zeď, prach tančil v paprscích a někde uvnitř ní jako by něco prasklo.
Otevřela dveře. Seděl na posteli, bez bot, v košili, s telefonem vedle sebe. Vedle něj seděla mladá žena s rozpuštěnými vlasy a usmívala se.
On si jí hned nevšiml. A ona neřekla ani slovo. Prostě vešla. Přešla ke stolu, kde stál telefon, a stiskla tlačítko volání.
Na displeji se objevila zpráva s jménem milenky. Obrátila se k němu. Její hlas byl tichý, téměř šeptaný: „Vyřiď jí, že „hodná“ umí odejít elegantně.
On vyskočil, zbledl, začal něco říkat, ale ona už šla ke dveřím. Bez křiku, bez slz, jen s držením těla ženy, která si najednou vzpomněla, kdo je.
Vrhl se za ní, bosý, s rozpačitým výrazem ve tváři. A v ložnici zůstala ta druhá – sedět v tichu, neví, kam s rukama.
A slunce stále dopadalo na podlahu, jasné a nemilosrdné, jako pravda, kterou už nelze přehlédnout.
