Dvůr, kde Lucas jezdil s kamarády, byl hlučný jen večer. Přes den byl prázdný: staré lavičky, holubi, babičky, které pletly a povídaly si o počasí. Rozjížděl se po hladkém betonu, dělal triky, létal těsně nad zemí – a cítil se živý.
Jednou, když znovu spadl – hlasitě, s rachotem – k němu přistoupila stará paní s hůlkou.
„Mladý muži,“ řekla, „k čemu to vlastně je?“
„No… abych jezdil,“ odpověděl a zašklebil se.
„Je to bolestivé a hlučné. Ale v tvých očích je něco. Možná to zkusím taky?“
Myslel si, že je to vtip. Ale druhý den přišla. V dlouhé sukni a teniskách, které si zjevně půjčila od vnuka.
„No tak, uč mě,“ řekla a položila hůlku vedle lavičky.
Zpočátku to bylo děsivé. Její třesoucí se ruce, jeho strach, že ji upustí, smích chlapců v pozadí. Ale když ujela pár metrů a usmívala se jako dítě, najednou pochopil, že to není vtip. Je to začátek.
Za týden přišly další dvě. S kamarádkou, „jen se podívat“. Pak další. A brzy se dvůr ráno naplnil hlukem – ne mládežnickým, ale nějakým jiným: jemným, smějícím se, s vůní koláčků a krému na klouby.
Udělal pro ně malou rampu, natřel obrubníky a začal jim nosit čaj v termosce.
„Tohle není škola,“ říkal, „je to klub svobody.“
A oni se smáli, jezdili, padali, vstávali, nadávali si a zase jezdili.
Když se ho novinářka z místních novin zeptala, proč to dělá, pokrčil rameny:
„Nevím. Prostě se mi poprvé daří dělat někoho šťastným. Asi to má smysl.
A pak, jednoho dne, přišla žena. Nová, s černobílou fotografií v rukou.
„Můžu?“ zeptala se tiše. „Máma to moc chtěla zkusit, ale nestihla to. Přišla jsem místo ní.“
Pomohl jí na prkno a podržel ji za rameno.
„Hlavní je nebát se. Skateboard nemá rád, když se ho bojíte.“
Přikývla, ujela několik metrů a zasmála se – zvonivě, jako by to bylo z minulosti.
Lucas stál, sledoval, jak jezdí, a pochopil:
nejen je učil jezdit. Vracel jim to, co u něj samotného teprve začíná – pocit, že život je ještě před nimi.
