Právě přestalo pršet. Vzduch voněl mokrým betonem a kovem a louže odrážely matné světlo výkladních skříní. Nora šla pomalu po ulici, s klopou staženou dolů a taškou přitisknutou k boku. Den byl dlouhý – práce, lékárna, tramvaj, stále stejná trasa, jako stará písnička, kterou už nechce poslouchat.
Neslyšela kroky. Jen krátké „hej“ – a trhnutí.
Popruh jí vyklouzl z ruky, taška odletěla, tělo reagovalo bolestí. Mladý kluk v kapuci už běžel dopředu, klouzal po asfaltu, jako by to byl led.
První, co pocítila, nebyl strach. Zlost.
Ne na něj – na sebe. Na všechny ty dny, kdy mlčela, kdy ustupovala, kdy dovolila, aby jí to vzali. Něco v ní prasklo a ona se rozběhla.
Podpatky klouzaly, dech se jí zrychlil, srdce jí bušilo v spáncích. Ulička byla úzká, v temnotě hučel odtok. Chlap se otočil, ale bylo pozdě – dohnala ho. Chytila se oběma rukama za pásek s nečekanou silou.
On trhl – ona ho udeřila. Krátce, neohrabaně, ale přesně.
Oba upadli. On zaklel, zamával rukou, ale ona neustoupila. Její ruce se třásly, ale nepustily.
„Pusť to, ty blbko!“ křičel.
„Ne,“ řekla chraplavě. „To je moje.“
Odstrčil ji, ale ona znovu popadla tašku a prudce ji přitáhla k sobě. Látka praskla, popruh se utrhl. Zloděj ucouvl, omráčený. Nora vstala, špinavá, mokrá, ale s taškou v rukou.
Projelo auto, světla osvětlila oba dva – ona stála rovně a těžce dýchala, on měl skloněnou hlavu. Podíval se na ni jako na člověka, kterého neměl potkat. Pak plivl, zaklel a utekl pryč.
Nora ještě dlouho stála v uličce. Zase začalo mrholit. Otevřela tašku – všechno bylo na svém místě: peněženka, klíče, prášky, telefon.
A malá dětská bunda – vybledlá, s zašitým rukávem. Mokrá, ale celá. Vytáhla ji, stiskla prsty a vdechla vůni – trochu vyvětranou, ale stále stejnou: mýdlo a jahodový šampon.
Na podšívce bylo vyšité jméno: Sophie.
Dívala se na něj a čas jako by se zastavil. Oči se jí zalily, ale ne slzami – něčím hustým, těžkým, co nevytéká.
„Slíbila jsem, že už nikomu nedovolím, aby ti mě vzal,“ zašeptala.
Z vedlejší ulice se ozýval smích teenagerů, skřípění brzd, štěkání psa. Svět žil dál. Ale pro ni to všechno najednou přestalo být důležité.
Šla domů pomalu, tašku pevně tiskla k hrudi, jako by se její srdce vrátilo tam, kam patří.
A ráno u zrcadla uviděla modřinu na lícní kosti. Přejela po ní prstem a usmála se.
„No tak, Sophie,“ řekla tiše. „Zdá se, že máma se ještě umí prát.“
A poprvé po dlouhé době se nechtěla odrazu odtrhnout pohledem.
