Oslava už trvala pár hodin. Hudba, smích, cinkání sklenic.
Harold seděl trochu stranou, u okna. Na jeho saku ležela bílá růže, ruka se mu třásla, když přikládal sklenici k ústům. Nevěděl, čí je to oslava, nepoznal tváře, nechápal, proč jsou všichni tak krásní a veselí.
Ale cítil, že je to důležitý den.
Občas k němu někdo přistoupil, řekl něco laskavého, dotkl se jeho ramene. On přikyvoval, usmíval se, ale uvnitř byl prázdný – jako pokoj, ve kterém už dlouho nikdo nebydlel.
Na pódiu stála dívka v bílých šatech. Vlasy měla jako sluneční paprsky, ruce se jí třásly vzrušením. Mluvila o lásce, o domově, o rodině.
Harold se díval a myslel si: jak je krásná.
Když k němu přistoupila žena středního věku a zašeptala:
„Tati, to je Ellie. Tvoje vnučka. Dnes se vdává,
usmál se zdvořile, jako by to jméno nic neznamenalo.
„Ellie… Jaké krásné jméno.
Znovu odvrátil pohled k oknu. Za ním – světlo girland, hluk večerní zahrady, vůně jasmínu. Vše se rozplývalo.
Slyšel hudbu, ale necítil její smysl. Svět byl rozmazaný jako stará fotografie, na které jsou rozmazané tváře.
Pak začalo tancování. Lidé se točili, někdo se smál, někdo plakal. Ellie prošla kolem a zastavila se vedle něj.
Posaď se k němu a opatrně mu vzala ruku.
„Děkuji, že jsi přišel, dědečku.“
Podíval se na ni.
„Nejsem si jistý, jestli… bych tu měl být,“ řekl tiše.
„Měl bys,“ usmála se. „Vždycky jsi byl se mnou.“
Její hlas byl jemný, známý. Jako melodie z jiné doby.
A najednou – jako by se rozsvítilo světlo – si vzpomněl:
mokrý sníh, malé rukavice, holčička, která ho táhne za ruku a směje se. „Rychleji, dědečku! Já budu první u domu!“
Teplo. Hlas. Smích.
Podíval se na Ellie znovu – tentokrát opravdu.
„Ellie… moje malá.“
Oči se mu zaleskly, koutky rtů se zachvěly. „Vyrostla jsi.“
Neodpověděla. Jen se k němu přitulila tváří.
Za chvíli opět odvrátil pohled. Paměť mu začala unikat – rychle, jako voda mezi prsty.
Ale ten okamžik stačil.
Zapamatoval si: bílé šaty, světlo a její hlas, který zněl, jako by ho volal domů.
