Našla ho po dešti – malého, mokrého, s slepenou srstí a očima plnýma zmatení.
Pod starým kontejnerem na odpadky u garáží se něco pohnulo, zapískalo – a Lucy si klekla.
Kotě se třáslo a ona cítila, jak jeho chvění prochází jejími dlaněmi přímo do srdce.
„Tiše, tiše,“ šeptala. „Všechno je v pořádku. Nikomu to neřeknu.“
Doma bylo teplo a sucho. Ale právě to ji děsilo – její matka nesnášela zvířata v bytě.
„Ať žije na ulici, tam patří,“ říkala.
Tak Lucy vymyslela plán: kotě bude žít na balkóně. Přinese krabici, starou deku, misku. Jen do té doby, než vyroste.
První noci byly nejtěžší.
Kotě mňoukalo, pištělo, vyžadovalo teplo. Lucy mu tajně nosila misku mléka, odkrojila kousek salámu, sedla si vedle něj a hladila ho, dokud nebyla unavená.
Když vítr foukal v oknech, zakrývala krabici starým šátkem a tiše šeptala:
„Vydrž, jsem s tebou.“
Každý večer chodila na balkon, jako na rande.
Máma si myslela, že se učí. Táta, že telefonuje. Nikdo netušil, že za sklem se dívce otevřel nový svět, kde je všechno jednoduché: jedno srdce hřeje druhé.
Postupem času koťátko ožilo.
Už se neschovával, mňoukal hlasitěji, škrábal na krabici. A pak začalo to nejhorší – hluk.
Jednou v noci se Lucy probudila ze zvuku kroků. V chodbě svítilo světlo, dveře do kuchyně se tiše pootevřely.
Ztuhla. Pokud to máma zjistí, je konec.
Ale nic se nestalo. Ráno byla miska prázdná.
Další den to samé.
Myslela si, že kotě prostě jí víc, a začala mu dávat dvojitou porci.
Ale teď mléko mizelo i v noci, kdy nechodila ven.
A tak se Lucy rozhodla počkat.
Večer, když všichni usnuli, schovala se za záclonou.
Minuty ubíhaly, hodiny tikaly.
A najednou – měkké světlo z kuchyně, šustění pantoflí po podlaze.
Dveře na balkon tiše zavrzaly.
Máma.
V županu, s hrnkem v ruce. Na tváři měla únavu a něco něžného.
Položila misku, přikrčila se a zavolala:
„Pojď, maličký. Určitě máš hlad.“
Kotě vylezlo, otíralo se o její kolena a máma se usmála.
„Neboj se. Vím, že tu nejsi jen tak.“
Lucy zadržela dech a cítila, jak její srdce bije hlasitěji než vítr za oknem.
Máma zvedla hlavu, jako by ji slyšela, ale nic neřekla. Jen pohladila kotě, pak vstala a odešla, zavřela za sebou dveře.
Ráno to Lucy nevydržela.
Vzala koťátko do náruče a šla do kuchyně, kde maminka už vařila ovesnou kaši.
„Mami…“
„Ano, sluníčko?“
„Chtěla jsem říct…“ Zaváhala a podívala se na chlupaté stvoření v náručí.
„To nemusíš,“ řekla maminka tiše. „Já to už dávno vím.“
A usmála se tím úsměvem, v němž bylo více lásky než v jakémkoli povolení.
Od té doby kotě žilo v domě. Ne na balkóně, ne tajně – opravdu. Máma mu říkala „naše dítě“, táta pro formu reptal, ale každý večer mu dával kousek salámu.
A Lucy se stále někdy v noci budila, aby zkontrolovala, jestli mu není zima.
A pokaždé, když se dívala na spící kotě, pomyslela si: některé tajemství se rodí ze strachu, ale končí láskou.
