Cesta v horách vždy vyžadovala opatrnost.
Michael jel sám – starý džíp, prašná silnice, prázdný průsmyk. Vracel se z pracovní cesty, rozhodl se nespěchat a odbočil na vedlejší silnici, kde kdysi rád jezdil se svým otcem.
Vzduch byl průzračný, nad skalami létali orli, slunce se pomalu klonilo k západu.
Zastavil u krajnice, aby si protáhl nohy a nadýchal se čerstvého vzduchu.
Nedaleko, v zatáčce, stál památník. Kamenná deska s tabulkou a fotografií. Někdo zde před mnoha lety zahynul.
Michael přistoupil blíž. Na desce ležely čerstvé květiny, jako by tu někdo nedávno byl.
Sklonil se, aby si přečetl nápis:
„Na památku Toma Graysona. 1985–2018.“
Jméno mu připadalo povědomé. Ale když se podíval na fotografii, zatajil dech.
Na černobílé fotografii byl on sám.
Stejný pohled, stejný tvar obličeje, dokonce i znaménko pod okem.
Jenomže člověk na fotografii vypadal o něco starší, vyčerpanější – jako by prožil ještě několik let.
Michael ztuhnul, nevěříc tomu.
Vytáhl telefon, aby to vyfotil, ale fotoaparát nezaostřoval. Obrazovka ztmavla, jako by odmítala fotit.
Ustoupil o krok, zamrkal – a najednou si všiml, že datum úmrtí se shodovalo s dnešním dnem.
22. srpna.
Srdce mu bušilo. Otočil se – kolem nikdo nebyl. Jen vítr šuměl v kamenech.
Michael rychle nasedl do auta, nastartoval motor a odjel dál.
Ale po pár kilometrech uviděl v zpětném zrcátku to místo znovu – i když věděl, že odbočil jinam.
Později, už dole, zastavil u benzínové pumpy a zeptal se pokladníka:
„Tam nahoře je památník Toma Graysona. Kdo to byl?“
Pokladník se zamračil.
„Tam nic není. Památník odstranili před pěti lety – opravovali silnici.“
Michael zbledl.
Nic neodpověděl. Jen se podíval do zpětného zrcátka.
A na okamžik se mu zdálo, že v odrazu vedle něj někdo sedí.
Stejný pohled.
Stejný úsměv.
