Od rána bylo všechno podle plánu: vizážistka, šampaňské, kamarádky, růžové stuhy na židlích.
Lena seděla u okna a chytala světlo, které dopadalo na bílé šaty.
„Dnes je začátek všeho,“ řekla matka a políbila ji na čelo.
Usmála se. Asi je to pravda.
Telefon ležel na stolku vedle zrcadla.
Zavibroval, když vizážistka kroutila loknu.
Lena se letmo podívala – neznámé číslo.
Stiskla tlačítko.
Tři fotky.
První – on, v známé košili. Druhé – ženská ruka na jeho rameni. Třetí – oni dva, ospalí, v posteli.
Srdce jí nespadlo. Prostě se zastavilo.
Teď není čas, pomyslela si. Ne dnes.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se kamarádka.
„Ano. Jen přemýšlím, jak nejlépe držet kytici.“
Usmála se. A všechno zase vypadalo správně.
Obřad začal v šest.
Bílý sál, hudba, kamery, hosté s telefony.
Stál u oltáře, byl nervózní, polykal sliny.
Lena kráčela uličkou, její kroky byly tiché, šaty jemně šustily.
Když se postavila vedle něj, moderátor řekl:
„Než si vyměníte sliby, novomanželé připravili krátké video o svém příběhu.“
Světla v sále zhasla.
Na plátně se objevily fotografie: dětství, výlety, smích, západy slunce. Všichni se usmívali a tleskali.
Obrátil se k ní a chtěl ji vzít za ruku.
V tu chvíli se záběr změnil.
První fotografie: on.
Druhá: ruka.
Třetí: postel.
V sále bylo tak ticho, že bylo slyšet, jak někdo upustil sklenici.
Zbledl.
Ona stála rovně a dýchala klidně. Žádný křik, žádná hysterie – jen pohled, v němž nezůstala ani jedna otázka.
„Leno…,“ zašeptal.
Ona se k němu otočila.
„Děkuji,“ řekla klidně. „Také jsem chtěla začít pravdou.“
Sundala si závoj, položila kytici na stůl a šla uličkou zpět.
Hudba nehrála. Nikdo se nehýbal.
Jen obrazovka stále svítila jako okno, ze kterého konečně vyšla.
