Dům se probouzel pomalu.
Nejprve zazněl zvuk konvice. Poté cvakání vypínačů. Pak dětský smích, připomínající ptáčka, který ještě neumí létat.
A někde mezi tím vším byla May, velká zlatá fena, která v domě žila už osm let a znala vše lépe než kdokoli jiný.
Otevírala oči dříve než budíky.
Kráčela po chodbě tiše a kontrolovala, zda dítě v postýlce dýchá a zda mu nesklouzla deka.
Pak si sedla vedle něj jako strážkyně u bran spánku.
Matka často s úsměvem říkala:
„Kdyby nebylo jí, asi bych se zbláznila.“
May byla opravdu chůva. Jen bez slov.
Uměla vycítit, kdy dítě za chvíli začne plakat, kdy má horečku, kdy stačí položit hlavu na kolena a všechno přejde.
Jednou v zimě, když byla taková vánice, že sklo hučelo, dítě onemocnělo. Teplota stoupala, matka pobíhala mezi lékárnou a teploměrem, ale May se nehnula.
V noci, když žena usnula únavou, pes najednou vstal a začal tiše kňučet a tlačil čumákem na dveře.
Odvedl paní k postýlce. Chlapec dýchal nepravidelně.
Záchranka přijela včas. Lékaři pak řekli: ještě chvilku a bylo by pozdě.
Od té doby matka každé ráno hladí May po hlavě a šeptá:
„Děkuji, chůvo.“
Ale jednou, o několik let později, řekl malý chlapec, který už chodil do školy:
„Mami, kde se May dozvěděla, že jsem nemocný?“
Žena se usmála, ale neodpověděla. Protože to nikdo nevěděl.
Ani veterináři, ani lékaři, ani ona sama.
A možná tak prostě funguje láska – cítí vše dříve, než to rozum stihne pochopit.
