Ráno bylo jako každé jiné: šedá obloha, vůně kávy z kiosku, louže po dešti.
Martin stál u zastávky a držel v rukou kufřík a papírový sáček se sendviči. Košile byla napnutá, límeček ho škrtil, podpaží měl vlhké – všechno jako vždy.
Když autobus přijel, lidé se hrnuli ke dveřím.
On vstal jako poslední. Udělal krok vpřed.
Řidič, aniž se podíval, suše řekl:
„Je plno. Počkejte na další.“
Martin se rozhlédl po salónku – místo bylo, ale nikdo se nehýbal. Žena u okna odvrátila pohled, kluk se sluchátky předstíral, že spí.
Někdo vzadu zašeptal, ne příliš tiše:
„Kam by šel, stejně se tam nevejde.“
Ramena se mu stáhla. Slova se mu přilepila na kůži jako lepkavé bláto.
Autobus odjel. Dveře se zavřely se zvukem připomínajícím povzdech.
Martin zůstal stát v mrholícím dešti. Pak pevněji uchopil tašku a vydal se pěšky.
Cesta vedla podél silnice. Hluk aut, vůně mokrého asfaltu, kapky stékaly po brýlích. Šel rychle, jako by si chtěl dokázat, že nepotřebuje ničí svolení k pohybu.
V půli cesty se zastavil, aby popadl dech. Vedle silnice stála stará lavička, rezavá a mokrá. Sedl si. Vytáhl z tašky sendvič. Odkousl si. Chtělo se mu smát – hořce a klidně zároveň.
Projela „jeho“ linka. Ta samá, která ho nepustila. Jen teď se sirénami. Kouř z okna, praskání jisker, zápach spáleniny.
Martin ztuhnul. Lidé vběhli do uličky, někdo křičel: výbuch motoru.
Vstal. Dlouho stál na místě, než pochopil – ten autobus. Ten samý.
Kolená se mu třásla. Sedl si zpátky na lavičku a díval se na silnici, kde už přes déšť blikala světla sanitky.
Sendvič v sáčku vychladl. Položil ho vedle sebe, zhluboka se nadechl a poprvé za mnoho let necítil stud za své vlastní tělo.
Protože právě ono – toto tělo, jeho tíha, jeho pomalost – mu zachránilo život.
Zasmál se. Tiše, upřímně.
A pak prostě šel dál. Bez spěchu.
Tentokrát ne proto, že ho nepustili, ale proto, že si tempo volil sám.
