Déšť nepřestával.
Kapky bubnovaly na střechu, stékaly po oknech a rozbíjely se o verandu.
V domě voněla drahá káva, parfémy a nový život, který Lucas považoval za své vítězství.
„Rozhodl jsem se,“ řekl, stojící u dveří.
„Lukasi, to přece nemůžeš… jsem v sedmém měsíci!“ Klára si tiskla břicho, nevěříc tomu, co se děje.
Stála bosá v chodbě, ve starém svetru, s kufrem u nohou.
Na tváři měla zmatenost a ublíženost, v očích zoufalství, před kterým se chtělo zakrýt dlaněmi.
Z obývacího pokoje vyšla Irina.
Hedvábný župan, rozpuštěné vlasy, lehký úsměv – všechno na ní říkalo: ona zvítězila.
Vzala Lukase za ruku a řekla, aniž by se podívala na Kláru:
„Čím dřív tuhle frašku ukončíte, tím líp.“
Klára se dívala na manžela a snažila se pochopit, kde je ten muž, který jí kdysi líbal břicho a šeptal:
„Ty jsi můj domov.“
„Nemůžu,“ zašeptala.
„Můžeš,“ odpověděl a dokonce se usmál. „Všechno bude v pořádku. Pomůžu ti penězi. Ale takhle už dál žít nemůžeme.“
Irina se usmála:
„Nedramatizuj, Kláro. Těhotenství není tragédie. Prostě se to nehodí do našich plánů.“
Klara stiskla kufr.
Všechno v ní jako by se zlomilo.
Udělala krok ke dveřím a doufala, že Lucas teď řekne: „Zůstaň.“
Místo toho však otevřel dveře sám – s úlevou, jako by na tento okamžik čekal.
Venku pršelo.
Chladný, těžký, nemilosrdný déšť.
„Odejdi,“ řekl. „Tak to bude lepší pro všechny.“
Klara vyšla ven a cítila, jak se jí na nohy lepí bláto.
Neudělala ani tři kroky, když za sebou uslyšela Irinin smích:
„Bože, jak snadné je někdy zbavit se minulosti!“
A Lucas se zasmál s ní.
Hlasitě, téměř šťastně.
Dveře se zabouchly.
Déšť přehlušil všechno ostatní.
První týdny Clara bydlela u staré přítelkyně a pomáhala jí v kavárně.
V noci nespala – dítě se hýbalo a srdce ji bolelo prázdnotou.
Pak se začala zotavovat: našla si práci, získala podporu od fondu pro matky.
Svět se opět stal teplým, pomalu, ale upřímně.
A v Lucasově domě se začaly objevovat trhliny.
Irina se už nesmála.
Přestala skrývat své rozčilení, vyžadovala od něj disciplínu a „odpovídající status“.
Uklízel, myl nádobí, nosil za ní tašky – a pokaždé slyšel:
„Nezapomeň, že tady žiješ díky mně.“
Snažil se odejít, ale neměl kam.
Přátelé se od něj odvrátili, rodina mu nerozuměla, Klára neodpovídala.
Jednoho dne zapnul televizi.
Na obrazovce běželo charitativní interview.
Moderátorka mluvila o programu podpory mladých matek.
A mezi usmívajícími se ženami uviděl Kláru.
Unavenou, ale silnou.
S dítětem v náručí.
S očima, v nichž už nebyly žádné slzy ani bolest.
Vypnul obrazovku.
Ticho v domě bylo ohlušující.
Za dveřmi stála Irina – v županu, se stejnou sklenkou vína, s níž všechno začalo.
„Co, stýská se ti po chudém životě?“ usmála se. „Jdi vyvenčit psa.“
Neodpověděl.
Jen se na ni podíval – a poprvé pochopil, že štěstí, za které prodal své svědomí, nevoní penězi, ale hnilobou.
O rok později Clara otevřela malou pekárnu.
Na ten den už nevzpomínala – jen občas, když pršelo a zvuk kapek připomínal kroky po mokrém dvoře.
Teď ten zvuk znamenal klid.
A někde ve velkém, chladném domě Lucas myl šálky, ve kterých vychladla káva, a poprvé v životě se cítil jako nic.
