Ráno bylo jasné a teplé.
Slunce pomalu stoupalo nad starým jabloňovým sadem a ve vzduchu visela vůně mokré trávy, máty a něčeho lehce sladkého – jako dětská vzpomínka, kterou nelze vrátit.
Anna stála u okna s šálkem kávy, když si všimla, že králík hrabá zem pod záhonem.
Nedělal to jako obvykle.
Ne pro zábavu, ne z nudy.
Každý pohyb byl přesný, sebevědomý – jako by věděl, kde hledat.
Země létala v měkkých hrudkách, ranní světlo pronikalo skrz listí a padalo zlatými skvrnami na jeho srst.
Anna vyšla do zahrady.
Tráva byla ještě chladná a na pavučinách se leskly drobné kapky rosy.
Králík se nevylekal. Prostě se zastavil, podíval se na ni – a pomalu ustoupil stranou, zanechávaje před sebou mělkou jamku.
Něco uvnitř se zalesklo, sotva znatelně, jako odlesk starého zrcadla.
Anna se sehnula a dotkla se prsty země.
Z pod vlhkých kořenů se vynořil stříbrný přívěsek. Zmatnělý, s malým zapínáním, které se sotva drželo na řetízku.
Opatrně ho otevřela.
Uvnitř byla malá fotografie. Sedmiletá holčička s bílým psem.
Neznámá tvář, ale podivně známý pohled.
Jako by se na ni někdo díval skrz čas.
Anna ukázala svůj nález sousedce – starší ženě, která bydlela přes ulici.
Ta dlouho mlčela, pak řekla:
„Kdysi tu stál dům. Po požáru zbyla jen zahrada. Holčička zahynula.“
Anna poslouchala a cítila, jak jí po kůži přeběhl lehký chlad.
Králík mezitím seděl vedle ní – tiše, nehybně, jako by rozuměl každému slovu.
Večer ležel přívěsek na parapetu.
Západní slunce prosvítalo skrz záclonu a odráželo se ve skle.
Anna se přiblížila – a na okamžik se jí zdálo, že se dívka na fotce usmívá.
Mrkla – a úsměv zmizel.
Králík seděl u jejích nohou a díval se stejným směrem.
Od té doby už nekopal.
Jen občas si sedl na to místo a dlouho tam seděl, díval se do prázdna, jako by něco poslouchal.
Anna si zvykla – na toto ticho, na vůni jabloní, na lehký šelest trávy, který připomínal dech.
Někdy, v těch nejtišších ránech, cítila, že se zahrada změnila.
Jako by někdo neviditelný konečně našel klid.
A králík mu jen pomohl.
