Tehdy byl ještě malý kluk – asi osm let, hubený, s rozcuchanými vlasy a roztrhaným batohem.
Den byl teplý, ale podivně smutný.
Slunce už zapadalo za střechy a na silnici padaly dlouhé stíny.
Chlapec šel ze školy a nesl v rukou starý sešit, zatímco mu zrádně kručelo v břiše – od rána nic nejedl.
Šel kolem zahrady, kde voněly jablka.
Vůně byla tak silná, že se mu točila hlava – sladká, těžká, téměř sváteční.
Za plotem stála žena v šedém kabátě a starém šátku.
Suché ruce, jemné oči, v nichž bylo tolik světla, že se zdálo, jako by v nich žilo slunce.
„Máš hlad?“ zeptala se, aniž se na něj podívala.
Chlapec zaváhal, přikývl.
Žena vzala jedno jablko z košíku, otřela ho o rukáv a podala mu ho.
„Vezmi si ho. Ale nespěchej, jez pomalu. Je sladké, z mého stromu.“
Vzal jablko oběma rukama, jako by to bylo něco velmi cenného.
Poděkoval a šel dál, snažil se neukousnout hned, ale nevydržel – dal si jeden, pak druhý, pak třetí kousek.
A najednou mu bylo dobře.
Tak dobře, že se zastavil uprostřed cesty, zavřel oči a jen poslouchal, jak někde zpívá neviditelný pták.
Tuto chuť si zapamatoval navždy.
Jablko vonělo domovem, péčí, životem.
A možná právě tehdy poprvé pochopil, že laskavost nejsou slova, ale gesta.
Tichá, jednoduchá, bez očekávání.
Uplynula léta. Chlapec vyrostl. Přestěhoval se do města, vystudoval univerzitu, stal se architektem.
Stavěl skleněné budovy, žil rychle, věčně spěchal a mluvil o „termínech projektů“, „deadlinech“ a „klientech“.
Do rodné vesnice se vracel jen zřídka – pořád mu připadalo, že tam už nic nezbylo.
Ale jednou se kvůli práci ocitl nedaleko. Bylo podzim a vzduch opět voněl jablky.
Rozhodl se zajet na starou ulici – jen se podívat.
Cesta se téměř nezměnila. Stejný most, stejná studna, stejný plot s oprýskanou barvou.
Jen zahrada byla menší a branka nižší. A na lavičce seděla stará žena v šedém šátku.
Ta samá.
Byla křehká, šedivá, ale usmívala se stejně jako tehdy.
Dívala se někam do dálky, na padající listí.
Když se přiblížil, zvedla oči.
Nepoznala ho.
„Chcete jablko?“ zeptala se a vzala jedno z košíku.
Vzal si ho.
Prsty se mu třásly, ale usmál se.
„Děkuji,“ řekl tiše. „Je sladké?“
„Nejsladší,“ odpověděla. „Z mého stromu.“
Chtěl jí říct, kdo je. Říct jí, co si pamatuje. Že to jablko, podzimní slunce, ta vůně – to vše mu zůstalo na celý život. Ale nedokázal to. Zůstal mlčet. Jen přikývl a odešel.
O měsíc později byl její dům vystaven na prodej. Téměř rozpadlý, starý, s oprýskanými stěnami.
Koupil ho hned. Bez vyjednávání. Bez jména.
Prostě převedl peníze a dal pokyn – všechno opravit, zahradu nechat nedotčenou.
Na jaře dům zazářil novou bílou fasádou, se zelenou brankou a taškovou střechou.
