Lena už byla téměř na letišti, když si uvědomila, že v hotelu zapomněla tašku.
Malá béžová taška – kosmetika, dokumenty, trochu hotovosti. Nic důležitého, ale mezi věcmi ležel obálka – dopis od její zesnulé matky, který vždy nosila s sebou.
„Otočte se,“ řekla taxikáři. „Musím se vrátit.“
O dvacet minut později znovu vešla do haly. Recepční byl překvapený, ale nechtěl jí bránit – znala číslo pokoje a prostě šla nahoru.
Na chodbě bylo ticho. Její pokoj měl číslo 214.
Dveře byly pootevřené.
Lena zaklepala.
„Promiňte, zapomněla jsem tašku…“
Nedočkala se odpovědi. Otevřela dveře.
V pokoji stála pokojská. Mladá žena v uniformě, s otevřenou taškou na posteli. V rukou měla Leninu rtěnku a klíčovou kartu.
Služka se prudce otočila a zbledla.
„Já… já jsem jen kontrolovala, jestli jste něco nezapomněla,“ zamumlala a spěšně zapnula zip.
Ale Lena si všimla, že z vnitřní kapsy vyčnívá ten samý obálka.
„To jste také „kontrolovala“?“ zeptala se klidně.
Služka odvrátila pohled.
„Promiňte. Nechtěla jsem krást. Jen… jsem to chtěla přečíst.“
„Přečíst?“ divila se Lena. „To je dopis. Od mé matky.“
Nastalo ticho. Pak služebná vydechla:
„Našla jsem podobnou obálku. Před rokem. Po smrti mé matky. Stejný rukopis. Stejný podpis. ‚Pro Lenu. Neotvírej, dokud nepochopíš.‘ Myslela jsem, že je to omyl. A pak jsem uviděla vaše jméno na seznamu úklidu. Stejné.
Lena nevěděla, co říct. Vzala obálku, sedla si na postel a poprvé za všechny ty roky ji otevřela.
Uvnitř byl krátký vzkaz:
„Potkáš ji. A pak se všechno vyjasní.“
Zvedla oči k služebné.
V rukou držela úplně stejnou obálku.
