Byl horký červencový den.
Vzduch byl těžký, jako by se roztavil.
Asfalt se leskl horkem, listy na stromech se nehýbaly a město vypadalo jako spálené.
U malé kavárny na rohu ulice se zastavila žena.
Hubená, shrbená, v otřepaných šatech a starých teniskách.
Tvář měla unavenou, ale oči živé.
Jmenovala se Anna Morrisonová. Kdysi učila ve škole, ale pak se její život obrátil vzhůru nohama: manžel zahynul při nehodě, syna odvezli na léčbu a dům musela prodat.
Teď žila na ulici, přespávala v útulku a snažila se nepřitahovat pozornost.
Ale toho dne bylo slunce nesnesitelné.
Procházela kolem kavárny s jasným nápisem a zastavila se, protože měla sucho v krku.
Zevnitř se linula vůně kávy a čerstvého pečiva, chlad klimatizace byl cítit i na ulici.
Anna vešla na terasu a tiše řekla dívce u dveří:
„Promiňte… můžete mi dát sklenici vody?“
Za pultem stála Kate Wilsonová, pětadvacetiletá servírka.
Světlé vlasy měla svázané do ohonu, zástěru dokonale vyžehlenou, rty nalíčené.
Prohlédla si Annu od hlavy k patě a koutky úst se jí zvedly v pohrdavém úsměvu.
„Vodu?“ zopakovala. „Nejsme bezplatná jídelna.“
„Prosím,“ řekla Anna. „Už dvě hodiny jdu, jen trochu vody…“
Kate si povzdechla a hlasitě řekla, aby to všichni slyšeli:
„Odejděte. Máme hosty. Kazíte jim chuť k jídlu.“
Několik lidí na terase se otočilo.
Někdo se zasmál.
Anna sklonila hlavu a rty se jí chvěly.
„Nechci peníze,“ řekla tiše.
„Tím spíš. Jděte pryč,“ odsekla Kate.
Anna se tiše otočila a odešla.
Stín z terasy sklouzl po jejích zádech a slunce jí znovu zasáhlo do tváře.
Neplakala – jen vykročila na prašnou ulici, kde hučely auta, a zmizela za zatáčkou.
Uplynul týden.
V kavárně bylo hlučno: vedro nepolevovalo a klimatizace sotva stačila.
Kate stála u pultu, když někdo hlasitě zapnul televizi.
„Zprávy“, řekl hlasatel.
Na obrazovce byla spálená budova, zakouřená ulice, lidé v panice.
Hlas mimo obraz:
„Včera večer bezdomovkyně zachránila chlapce z hořícího bytu. Žena zemřela na místě. Podle svědků se bez váhání vrhla do ohně.“
Kate ztuhla.
Na obrazovce se objevila fotografie.
Tvář byla známá.
Stejné oči, stejné shrbené držení těla.
Anna.
„Bože…,“ vydechla Kate a stiskla zástěru.
Někdo u sousedního stolu řekl:
„To je ta, kterou jsi minulý týden vyhodila.“
V hrudi se jí všechno obrátilo.
Vzpomněla si na její hlas, na to tiché „prosím“ a na to, jak lehce práskla dveřmi.
O den později se video rozšířilo po internetu: Kate klečela před kamerou, plakala a třesoucím se hlasem prosila o odpuštění.
„Vyhodila jsem ji kvůli sklenici vody. A ona zachránila dítě.
Toho samého chlapce, syna majitelky kavárny.
Nyní u pultu, kde kdysi stála Kate, visela cedule:
„Voda zdarma pro všechny. Na památku Anny Morrisonové.“
