Slunečný den spaloval výlohy malé kavárny na okraji města. Uvnitř vonělo pečivo, káva a chlor. Alex, šestnáctiletý chlapec s unaveným obličejem, klečel v koupelně a drhl houbou dlažbu. Voda byla kalná, ruce měl zarudlé od čisticích prostředků, ale nepřestával. Každý den po škole sem chodil pracovat, aby pomohl matce.
Manažer Patrick stál u dveří se založenýma rukama na hrudi. Jeho úšklebek se odrážel v zrcadle nad umyvadlem.
„Rychleji, Alexi,“ řekl chladně. „A nezapomeň vyčistit pod drátěnkou. Nenech tam ani skvrnku, slyšíš?“
Alex mlčky přikývl. Zvykl si na ponížení. V této kavárně ho nutili dělat tu nejšpinavější práci a on si ani jednou nestěžoval. Ale uvnitř, pod klidnou tváří, se hromadila bolest.
Otevřenými dveřmi toalety prosvítalo sluneční světlo. Hosté přicházeli a odcházeli, aniž by si všimli mladíka, který za nimi umýval podlahu. Až jednoho dne se dveře znovu otevřely – a stín, který padl na dlaždice, ztuhnul.
„Alexi?..
Hlas byl hluboký, sebevědomý a bolestivě známý. Alex zvedl hlavu – a ztuhnul. Před ním stál jeho otec. Ten samý, kterého neviděl několik týdnů. Muž v drahém obleku, s chladným pohledem a zdrženlivým výrazem ve tváři, ale oči… ty hořely vztekem.
„Co to má znamenat?“ zeptal se a obrátil se na Patricka. „Proč můj syn klečí a čistí záchod?“
Patrick ztuhnul a nevěděl, co odpovědět. Zbledl a ruce se mu roztřásly.
„Já… já jen…“ zamumlal, „chtěl jsem, aby prošel všemi fázemi práce, pane.“
„Fázemi?“ zopakoval otec a udělal krok vpřed. „Tomu se říká ponížení.“
Celá hala ztuhla. Zaměstnanci se na sebe dívali, návštěvníci ztichli. Patrick se pokusil ospravedlnit, ale muž už vytáhl z kapsy vizitku a položil ji na pult.
Na ní se lesklo jméno: „Robert Langford – majitel sítě kaváren Urban Bite“.
„Vy jste manažer této pobočky, že?“ řekl klidně.
„Ano, pane, ale já…“
„Od zítřka tady už nepracujete.“
Alex vstal. Vypadal zmateně.
„Tati, nemusíš…“ začal tiše.
„Musím,“ odpověděl otec pevně. „Nikdo nemá právo s tebou tak zacházet.“
Položil ruku na synovo rameno.
„Nevěděl jsem, že tady pracuješ,“ řekl jemněji. „A jsem na tebe pyšný, Alexi. Ale nedovolím, aby někdo považoval tvou laskavost za slabost.“
Sluneční paprsky pronikaly oknem a dopadaly na lesklou dlažbu, kde ještě před minutou Alex drhl podlahu. Patrick stál u východu a uvědomoval si, že jeho kariéra skončila v okamžiku, kdy se rozhodl ponížit nesprávného člověka.
Alex si jen otřel ruce, zhluboka se nadechl a poprvé po dlouhé době pocítil, že spravedlnost přece jen existuje.
