Nejprve si mysleli, že je to vtip.
Video se objevilo v městském chatu – z bezpečnostních kamer.
Na záznamu je kůň. Obyčejný, hnědák. Stál u výtahu v sedmém patře obytného domu, opatrně přešlapoval a díval se na dveře, jako by čekal.
Někdo napsal, že je to montáž. Někdo – že je to virální reklama.
Ale pak ji viděli znovu.
Téhož večera, na stejném patře. Stála jako předtím, klidně, jako by věděla, co dělá.
O pár dní později jsem se rozhodl to sám zkontrolovat, protože bydlím v pátém patře.
Vyšel jsem nahoru. Na chodbě bylo cítit vlhkost, lampy blikaly. A skutečně – stopy. Skutečná kopyta. Mokrá, otisknutá na linoleu.
A na zdi – něčí vzkaz: „Nebojte se. Ona čeká.“
Sousedé si šeptali: „Možná utekla z farmy? Možná ji někdo drží na půdě?“
Ale nikdo neslyšel žádné zvuky kromě kroků. Rovnoměrných, pravidelných.
Jednou v noci jsem se probudil z tichého klepání – jako by někdo pomalu procházel chodbou.
Podíval jsem se ven: v polotmě byla vidět silueta. Hříva se leskla v matném světle lampy. Kůň se zastavil u dveří bytu č. 73, podíval se, jako by přemýšlel, a pak pomalu odešel zpět k výtahu.
Další den jsem to nevydržel. Zavolal jsem tam, do bytu č. 73.
Dveře otevřela starší žena s třesoucíma se rukama a jemnýma očima.
Zeptal jsem se, jestli neviděla… koně.
Ztuhla, pak se usmála:
„To je asi můj.“
Ukázalo se, že její dcera pracovala s koňmi a před třemi lety zahynula ve stáji za městem.
Od té doby žena žije sama.
Každý večer, jak říkala, slyší za dveřmi dusot kopyt. „Nebojím se,“ dodala. „To se jen vrací domů.“
Tu klisnu jsem už nikdy neviděl.
Ale někdy, když procházím kolem sedmého patra, zachytím podivný zápach – seno a studený vzduch.
A když se zaposlouchám, slyším rytmus kroků.
Pomalý, jistý, jako by někdo stále hledal tu, která čeká za dveřmi.
