Řeka burácela po bouřce.
Břehy byly kluzké, voda kalná a těžká.
Thomas šel podél proudu a najednou uslyšel podivný zvuk – nebyl to lidský výkřik, štěkot ani řev motoru. Byl to řev. Chraplavý, dusivý.
Na druhém břehu se ve vodě zmítalo něco obrovského.
Žlutá srst, cákanec, drápy, oči plné hrůzy.
Lev. Skutečný.
Snažil se dostat ven, ale proud ho narážel o kořeny stromů a vtahoval zpět.
Kdokoli normální by utekl. Ale Thomas ztuhnul, pak odhodil bundu a vstoupil do ledové vody.
Sám nechápal proč. Prostě nemohl odejít.
Voda mu šplouchala na hruď a táhla ho dolů. Dostal se ke zvířeti, chytil ho za krk a snažil se ho nasměrovat ke břehu. Lev zařval – krátce, slabě, neohroženě, spíše ze strachu.
Thomas ho tlačil a cítil, jak mu ruce znecitlivují. Několikrát ho málem pustil, ale něco v těch očích ho nutilo nevzdávat se.
Když se dostali ven, oba se zhroutili na písek.
Thomas ležel, lapal po dechu a cítil, jak se země pod tělem zvířete vedle něj chvěje.
Čekal, že lev teď vstane, zařve a vrhnou se na něj. Instinkt. Příroda. Konec.
Ale lev vstal pomalu. Mokrá hříva mu přilnula k krku, dýchal těžce. Dlouho se na člověka díval, téměř klidně.
Pak se přiblížil. Thomas se nehýbal. Jen zavřel oči.
A pak lev udělal krok – a jemně se dotkl čelem jeho ramene.
Teplé, těžké, živé.
Chvíli tak stál a pak prostě odešel směrem k lesu.
Thomas seděl na břehu a díval se za ním, nevěříc, že se to všechno stalo.
Na písku zůstaly dvě řady stop – lidské a zvířecí – vedle sebe, promíchané, jako důkaz, že strach a důvěra mohou jít stejnou cestou.
