Od rána sněžilo – ne silně, ale vytrvale. Bílé, tiché, jako nevyřčené slovo.
Marta stála u okna, držela v rukou starý šátek a přemýšlela, k čemu je vůbec dobrý, když ho stejně bude muset sundat.
V kuchyni hučel varná konvice, hodiny tikaly příliš hlasitě. Dům se zdál velký, chladný a cizí – jako by se už dlouho připravoval na to, že ji pustí.
Někdo zaklepal na dveře.
„Mami, jsi připravená?“ Sophie stála na prahu v péřové bundě a s jemným úsměvem.
„Ano,“ odpověděla Marta a sklopila pohled. „Jen si zapnu kabát.“
Nezeptala se, kam jedou. Nechtěla slyšet odpověď.
V autě voněla káva a mráz. Venku bylo všechno bílé.
Jely mlčky. Rádio šeptalo zprávy, sníh bubnoval na sklo, kola šustila po zasněžené silnici.
Sophie občas pohlédla na matku, ale ta seděla s taškou na klíně, jako by v ní bylo vše, co jí zbylo ze života – pas, léky a starý fotoalbum.
„Je ti to pohodlné?“ zeptala se Sophie.
„Ano,“ odpověděla tiše Marta.
A zase ticho.
Silnice vedla za město. Pouliční lampy zůstaly za nimi, domy se rozestupovaly.
Marta se stále častěji dívala z okna – kolem ubíhaly pole, lesy, občasné vývěsní štíty.
„Domov důchodců,“ pomyslela si. „Tam je to asi hezké. Všechno je čisté. Tiché. Lidé jako já.“
A najednou už neměla strach – jen jí bylo líto, že tak dlouhý život může skončit bez rozloučení.
Sophie zpomalila u odbočky a sjel na úzkou silnici, kde ležely tlusté závěje sněhu.
„Ještě kousek,“ řekla.
Marta přikývla. Její prsty zbělely na popruhu tašky.
Když auto zastavilo, všude bylo ticho.
Před nimi stál dům. Ne nemocnice. Malý, s dřevěným schodištěm a girlandou na oknech.
Z komína stoupal kouř, na parapetu byly vidět hliněné květináče.
„To je… kde jsme?“ zeptala se Marta, nevěříc svým očím.
Sophie vystoupila jako první a otevřela jí dveře.
„Pamatuješ, jak jsi mi vyprávěla o domě, ve kterém jsi vyrůstala?“ řekla. „Našla jsem ho.“
Marta ztuhla.
„Našla?“
„Ano. Stál opuštěný. Koupila jsem ho a zrekonstruovala. Pro nás.“
Marta udělala krok vpřed. Sníh vrzal pod nohama.
Dívala se na známý oblouk verandy, starou branku, oprýskané zábradlí – a najednou pochopila, že to není jen dům. Je to návrat.
Vzduch voněl dřevem a růžemi – těmi samými, které rostly u jejího okna, když byla dítě.
Sophie přistoupila blíž a opatrně ji vzala za ruku.
„Myslela jsem, že budeš chtít být tam, kde to všechno začalo. Ne mezi cizími lidmi. Se mnou.“
Marta neodpověděla hned.
Pak se usmála – unaveně, upřímně.
„Myslela jsem, že mě vezeš do domova důchodců.“
Sophie se tiše zasmála, téměř šeptem.
„Ne, mami. Jen jsem tě vezla domů.“
