Svatba proběhla perfektně.
Všichni říkali, že to byl „den snů“: květiny, hudba, přípitky, smích.
Anna skoro týden nespala, aby bylo všechno dokonalé – šaty, menu, fotky.
Fotograf slíbil, že fotografie pošle za dva týdny.
A tak se večer s manželem posadili ke stolu, zapnuli notebook a otevřeli složku s názvem „Wedding — final“.
Na prvních snímcích bylo štěstí, světlo, smích.
Anna se usmívala, když si vzpomněla, jak se na ni díval u oltáře.
Ale pak, blíže ke středu, si všimla něčeho podivného.
Na jedné fotografii ženich držel někoho za ruku.
Něžně, jako by to bylo něco běžného. Ale nebyla to její ruka.
Manikúra byla jiná. Prsten byl neznámého původu.
Ruka vypadala trochu opálenější, nehty byly kratší.
„Co je to?“ zeptala se tiše a zvětšila snímek.
„Možná montáž?“ pokusil se žertovat, ale v jeho hlase nebyla jistota.
Anna listovala dál.
Na další fotce byla stejná scéna, ale teď byla postava ženy vidět z poloviny: okraj šatů, rukáv, silueta.
Nebyly to její šaty.
„To není možné…“ zašeptala. „Neměli jsme žádné další focení.“
On mlčel.
„To je asi náhoda…“ řekl nakonec. „Možná si fotograf spletl soubory.“
Anna neodpověděla.
Otevřela metadata snímku.
Datum a čas se shodovaly s okamžikem, kdy byli v zahradě – kde už nikdo jiný nebyl.
O několik dní později zavolala fotografovi.
Ten dlouho mlčel, pak řekl:
„Přísahám, že jsem nic nepřidával. Ale když jsem si prohlížel snímky, myslel jsem, že je to jen optický efekt.
„Jaký efekt?
Někdy kamera zachytí to, co se člověk snaží skrýt.“
Anna zavěsila.
Večer si znovu prohlédla svatební videa.
A pochopila – v momentech, kdy byla na fotkách „ta druhá“, stál manžel z nějakého důvodu trochu stranou. A ani jednou se nepodíval do objektivu.
