Den byl slunečný, čistý jako list papíru před první řádkou. Po dvoře pobíhaly děti, někdo se smál u stolu, kde cinkaly talíře, někdo vynášel z domu horké koláče.
Vůně chleba a čerstvě posekané trávy se mísila s hudbou a lehkým cinkáním sklenic.
Všechno bylo jako ve filmu, kde i prach ve vzduchu je zlatý.
Nevěsta stála u brány, oslnivě bílá, jako by byla vyřezaná ze světla. Na hlavě měla věnec z chrp, na rtech třesoucí se úsměv.
Ženich stál vedle ní, sebevědomý, šťastný.
A za jejich zády – celá vesnice, hlučná, rodná, s tvářemi, které se znaly od dětství.
A najednou – šustění, tiché bečení. Ze starého plotu vyšel on – šedý, s rohy ztmavnutými časem, starý kozel Dáry.
Šel pomalu, jako by věděl, že všechny pohledy teď patří jemu. Lidé se zasmáli. Někdo zakřičel: „Podívejte, zase přišel!“
Ale nikdo ho neprohnal. Nikdy ho neproháněli.
Přiblížil se a zastavil se před nevěstou. Mezi nimi bylo slunce, vůně jablek a ticho.
Nevěsta najednou přestala úsměv. Její oči se zachvěly, jako by si vzpomněly na něco dávného – večer, dětství, otce s pracovitýma rukama a toho samého kozla vedle něj.
Kozel udělal krok, pak další. Nevěsta poklekla. Bílé šaty se dotkly země a vítr zvedl lem jako plachtu. Objala ho kolem krku, tiše, jako by se bála vyplašit vzpomínku. V tu chvíli nikdo neřekl ani slovo.
Dokonce i hudba jako by utichla.
Pak někdo začal plakat.
Někdo si sundal klobouk. A starý Daryaninův kozel jen stál, dýchal a díval se přímo do očí dívce, která se stala ženou.
A v tom pohledu bylo všechno: něha, rozloučení, vzpomínka.
Potom se říkalo, že přišel odněkud z daleka. Že už dlouho ho na pastvině neviděli.
A že právě dnes, v den její svatby, se najednou objevil.
Nikdo nevěděl proč. Ale všichni cítili, že to bylo správné.
Když slunce zapadlo za plot, otočil se a šel zpět. Tiše, pomalu, bez ohlížení se.
A nevěsta se za ním dívala, dokud se nerozplynul ve zlatém světle.
Poté se tance ztišily.
Smích – zjemnil.
A vzduch – vyčistil.
Jako by ten den přestal být pouhou oslavou
a stal se něčím větším – rozloučením a začátkem zároveň.
Pak se ještě dlouho mluvilo o tom,
že v tu chvíli se dokonce zastavil čas,
aby si všichni zapamatovali, jak se jeden starý kozel stal nejdůležitějším hostem na svatbě.
