Toho dne bylo slunce nízko a odráželo se od kalné vody, která zaplňovala ulice.
Ve vzduchu visel zápach vlhkosti a benzínu a nad střechami domů se vznášely prkna, plastové lahve a převrácené kbelíky. Stál jsem na lodi, držel se tyče a díval se – tam, kde kdysi bývala ulička, teď tekla skutečná řeka.
První věc, kterou jsem slyšel, bylo štěkání. Tupé, pronikavé, jako by někdo volal o pomoc.
Otočil jsem se a uviděl střechu starého domu, napůl ponořenou ve vodě. Na samém okraji seděli psi – šest, možná sedm. Všichni mokří, třásli se a měli uši zacpané.
Zavolali jsme na sousedy a o pár minut později k nám přistály další dvě lodě. Lidé mlčeli – slyšeli jen šplouchání vesel a šepot: „Živí… podívejte, živí!“
Jedna žena si zakryla ústa rukama, jako by se bála, že se rozplače.
Když jsme se blížili, psi štěkali hlasitěji.
Jeden, bílý s černou skvrnou na čele, se k nám natahoval, ale bál se skočit.
Střecha se třásla a voda stoupala.
Muž jménem Ivo si sundal bundu a vstoupil přímo do vody. Plaval k domu, potichu nadával, ale nepřestal.
Psi se zmítali, pak se jeden rozhodl skočit. Podařilo se nám ho chytit za límec.
Zbytek jsme museli doslova stáhnout dolů ručně, jednoho po druhém, po dvou.
Škrábali se a vyli, ale nekousali. V jejich očích byla jen panika a naděje.
V jednu chvíli jeden ze psů zůstal sedět – starý, téměř šedivý pes. Nehnul se, dokud Ivo nenatáhl ruku a tiše neřekl:
„Pojď, babi. Už je po všem.“
Když poslední tlapka dopadla do lodi, střecha se zhroutila hned za námi. Voda vytryskla jako fontána a my jsme ztuhli. Nikdo neřekl ani slovo.
Jen psi těžce funěli a drželi se našich nohou.
Na břehu je vítaly děti s ručníky. Objímaly mokrá, třesoucí se zvířata a poprvé ticho prořízl smích. Starého psa si vzala ta samá žena, která si zakrývala tlamu rukama. Prostě řekla: „Ať bydlí se mnou.“
A večer, když slunce zapadalo nad vodu, jsem viděl Iva sedět na zbytcích plotu.
Jeden ze psů si položil hlavu na jeho klín.
Pohladil ji a podíval se do dálky – tam, kde kdysi stál jeho dům.
