Moře bylo klidné – hladká hladina, čistá voda, lehký vánek. Anna, zkušená potápěčka, se zde potápěla mnohokrát. Toto místo milovala: korály, barevné ryby, měkký písek na dně. Všechno se zdálo povědomé a bezpečné.
Tentokrát se vedle lodi objevil delfín. Plaval pomalu, jako by pozoroval. Anna se usmála – taková setkání se vždycky zdála být dobrým znamením. Když se potopila, delfín ji následoval. Plaval kolem ní, blížil se, ale nedotýkal se jí.
Po několika minutách si Anna všimla, že se delfín chová divně – příliš vytrvale. Plaval příliš blízko, tlačil se na ni do strany, jako by se ji snažil odtlačit od útesu. Nejdřív si myslela, že si hraje, ale pak pocítila poplach. Delfín se prudce vrhl před ni a zablokoval jí cestu.
Anna vzhlédla a uviděla stín. Daleko, ale rychle se blížil. Obrovská silueta, ploutev, nepatrné vlnění vody. Žralok.
Srdce se jí sevřelo. Anna opatrně plavala a snažila se nedělat žádné prudké pohyby. Delfín se držel blízko a kroužil mezi ní a predátorem, jako by si vytvářel lidský štít. Když se žralok nebezpečně přiblížil, vrhl se k němu, hlasitě cvakal a vytvářel vlny. Žralok zpomalil, změnil směr a ponořil se hlouběji.
Anna se vynořila k hladině, aby se nadechla. Delfín se vynořil nedaleko, chrlil vodu a zdálo se, že ji sleduje, dokud nebyla v lodi. Teprve pak kolem ní kroužil a zmizel v hlubinách.
Později mořští biologové potvrdili, že delfíni skutečně chrání lidi před žraloky, pokud se cítí ohroženi. Anna ale věděla, že to nebyl jen instinkt. Zdálo se, že chápe, co dělá.
Od té doby se na to místo vždycky vrací. Někdy, když je voda obzvlášť čistá a slunce je vysoko, se pod lodí mihne známá silueta. A Anna se usmívá:
— Děkuji, příteli.
