Den byl slunečný a teplý. Rodina trávila víkend na malém jezeře blízko pobřeží – otec opravoval motor lodi, matka připravovala jídlo a jejich osmiletý syn Oliver se neustále prosil o „ještě jedno kolo“. Voda byla klidná, třpytila se na slunci, vítr byl slabý – nic nevěstilo potíže.
Když motor konečně nastartoval, otec se usmál:
„Jen kousek, ano?“ Oliver přikývl a loď se plynule odtáhla od břehu.
O několik minut později se obloha náhle změnila. Závan větru, ostrá vlna, krátký, ale silný náraz – a loď se převrátila. Otci se podařilo chytit okraje, ale chlapec se ponořil. Voda byla kalná a studená a panika mu ztěžovala dýchání.
Oliver se vynořil a dusil se. Neviděl břeh – jen šedou pěnu a trosky. A pak se ho něco dotklo nohy. Lekl se, ale o chvíli později si uvědomil, že to není prkno ani lano – bylo to něco živého.
Nedaleko se vynořilo hladké šedé tělo – sviňucha obecná, malý příbuzný delfína. Kroužila kolem chlapce a šťouchala ho do boku, čímž ho vedla ke břehu. Několikrát se ponořila a vynořila se vedle něj, jako by ho šťouchala vzhůru.
Otec si všiml pohybu a pádloval ze všech sil a uviděl, jak se jeho syn drží zvířecího hřbetu. Sviňucha se pohybovala sebevědomě, vlny se kolem jejího těla rozptylovaly. O několik minut později dosáhli mělké vody. Chlapec s kašláním spadl do vody a zvíře kroužilo, znovu se vynořilo vedle něj a pak zmizelo v hlubinách.
Záchranáři později uvedli, že takové případy jsou vzácné, ale známé: sviňuchy obecné někdy lidem pomohou, když vycítí hrozbu.
Následující den Oliver požádal svého otce, aby nakreslil právě tu sviňuchu. Na obrázku se vznášela vedle něj a pod ní bylo velkými písmeny napsáno:
„Moje nejlepší kamarádka, kterou nikdo neviděl.“
