Řeka byla po silném dešti rozbouřená.
Dav na mostě křičel, někteří volali záchranáře, jiní jen stáli a nevěděli, co dělat.
Na hladině se mihla dětská bunda – červená, jako fix.
Thomas nepřemýšlel.
Prostě upustil telefon, sundal si bundu a skočil. Voda mu udeřila do hrudi, zima mu vzala dech, ale pádloval ze všech sil.
Zvládl to. Dítě bylo v bezvědomí, bledé v obličeji a bezvládně visely ruce. Thomas ho chytil a tlačil ho na břeh. Někdo chlapce chytil, někdo mu pomohl vytáhnout se nahoru. Dav tleskal – bylo to jako ve filmu.
Ale Thomas neslyšel žádné zvuky, žádná slova. Jen ležel na písku a zíral do vody.
Na dně se něco třpytilo – malý kovový záblesk uprostřed bahna.
Znovu se ponořil.
Když ho vytáhli podruhé, držel v ruce rezavý předmět – starý medailon na řetízku.
Jeden ze záchranářů zachmuřeně řekl:
„Panebože… je to ten samý.“
Ukázalo se, že před deseti lety se na stejném místě utopila žena.
Její tělo bylo nalezeno, ale šperk – s fotografií dítěte – byl pryč.
Policie po něm pátrala celé týdny, protože uvnitř bylo vyryto jméno – stopa k nevyřešenému případu únosu.
Medailon byl otevřen v nemocnici.
Uvnitř byla fotografie ženy a malého chlapce.
Chlapce, který vypadal velmi podobně jako ten, kterého Thomas právě zachránil.
Později policie potvrdila: dítě bylo vnukem té samé ženy.
Jeho matka celou tu dobu hledala jakoukoli souvislost se svou minulostí. A teď náhodný chlapík z mostu připomněl nejen život dítěte, ale také příběh, na který se město už dávno vzdalo.
Když se reportéři zeptali Thomase, proč skočil, odpověděl jednoduše:
„Protože to nikdo jiný neudělal.“
Pak dodal a podíval se na řeku:
„Víte… voda někdy vrací zpět víc než jen lidi. Vrací zpět pravdu.“
