Nemohla uvěřit, že se jí to všechno děje.
Bílé stěny pokoje, vůně antiseptika, tiché pípání monitoru – to všechno se zdálo jako noční můra, ze které se nemohla probudit. Před pár hodinami lékaři řekli, že dítě nelze zachránit. Ležela bez hnutí a zírala do stropu, nevnímala své tělo ani čas.
Když se dveře otevřely, myslela si, že dorazil lékař. Ale stál tam – její manžel. Jeho tvář byla chladná, bez výrazu, v ruce složka papírů.
„Musíme si promluvit,“ řekl suše.
Otočila hlavu.
„Teď?“
„Ano. Čím dříve, tím lépe.“
Přišel blíž, vytáhl pero a položil dokumenty na noční stolek.
„Tohle je žádost o rozvod. Podepište ji.“
Prsty se jí třásly.
„Myslíte to… vážně?…“
„Už to nezvládnu. Jsme příliš odlišní. Tohle bude správné pro nás oba.“
Podívala se na něj, ale nepoznávala ho. Tento muž, s nímž snili o dítěti, který přísahal, že bude vždycky po jejím boku, teď stál před ní a zíral na ni. Na vteřinu si myslela, že v jeho očích zahlédla mihotavý záblesk pochybností, ale on se odvrátil.
„Viděla jsem tě včera… s ní,“ řekla tiše. „Ani ses nepokusil skrýt.“
Ztuhl. Pak se narovnal a klidně odpověděl:
„Na tom nezáleží. Všechno už je rozhodnuto.“
Po tváři jí stékaly slzy, ale vzala si pero. Podepsala, aniž by se podívala. Ne kvůli němu – aby to všechno skončilo.
Když odešel, uslyšela někoho tiše říkat za dveřmi:
„To je vše?“ ženský hlas, sebevědomý, trochu podrážděný.
Odpověděl:
„Ano. Konečně.“
Poté, co byla propuštěna, zmizela. Nikdo nevěděl, kde bydlí, co dělá nebo kam odešla. Nedíval se. Zpočátku žil se ženou, s níž, jak se mu tehdy zdálo, začínal nový život. Všechno bylo jednoduché, snadné, svobodné – až do rána, kdy dostal dopis.
Obálku bez zpáteční adresy. Uvnitř byla fotografie.
Na ní byla žena stojící u hřiště a vedle ní chlapec asi tří let, se stejnýma očima jako on.
Dlouho seděl a držel fotografii v rukou. A pak jel na místo označené známkou na dopise – malé město na okraji země. Rozhlížel se, ptal se kolemjdoucích, ale nemohl ho najít. Teprve tehdy uviděl to samé hřiště, prázdné, v dešti.
Pak si uvědomil: život, který zničil svým spěchem, se už nikdy nevrátí.
A ten, který začal zradou, se ukázal být prázdný.
A od té doby, pokaždé, když procházel kolem dětského smíchu, se přistihl, jak si říká: někde možná ten smích patří jeho synovi.
Tomu, kterého nikdy neviděl.
