Výtah ve starém nákupním centru, stejně jako zbytek budovy, dozníval.
Ze stropu padala omítka, světla mihotala a z reproduktorů dunělo syčení starého rádia. Nikdo už nevěnoval pozornost.
Anna stiskla tlačítko pátého patra a unaveně se opřela o zeď. Po náročném dni se chtěla jen vrátit domů. Dole se ozvala rána – kov smutně vrzal, ale dveře se konečně otevřely.
Z výtahu vystoupil muž – vysoký, v kabátě, s taškou přehozenou přes rameno. Automaticky se usmál a zdvořile podržel dveře.
„Pojďte dál.“
Anna udělala krok vpřed – a v tu chvíli se všechno stalo najednou. Ze stropu se ozvala hlasitá rána, beton zasténal a vzduch se zatřásl.
Muž se k ní vrhl, chytil ji za ramena a strhl ji stranou.
O vteřinu později se výtah prudce spustil dolů.
Dutý zvuk, kovové kvílení, oblak prachu.
Dokázal to. Oba leželi na podlaze a dusili se strachem a prachem. Anna se třásla, neschopná ani slova.
Muž vstal a pomohl jí vstát, jeho pohled byl unavený, ale klidný.
„Všechno… všechno je v pořádku,“ řekl tiše.
Vytáhl z kapsy kapesník a podal jí ho.
Na látce byly zaschlé kapky barvy. Anna je poznala – ty samé, co byly na jejím starém schodišti.
„Už jsme se potkali?“ zeptala se.
Slabě se usmál.
„Dřív jsem… opravoval jsem vám dveře.“
Otevřela ústa, aby odpověděla, ale on už odešel.
Později, když dorazili záchranáři a policie, byl záznam z bezpečnostních kamer odvysílán ve zprávách. Snímek ukazoval okamžik, kdy muž ženu prudce vytlačil z místa pádu. Pak záblesk prachu a tmy.
Nikdo ale nikdy nezjistil, kdo to je. Na místě činu nebyly nalezeny žádné dokumenty.
Jen kapesník s barvou, úhledně složený u zdi poblíž místa, kde stál.
