Když Emma oznámila manželovi, že je těhotná, objal ji a slíbil, že to bude začátek nového, šťastného života. Vybrali jména, vymalovali pokoj, dělali plány. Všechno bylo klidné a perfektní – dokud lékař neřekl: „Gratuluji, čekáte holčičku.“
Michael zmlkl. Jeho úsměv pohasl, jeho pohled se zakalil.
„Holčičku?“ zeptal se, jako by neslyšel to, co očekával.
Poté se v domě ochladilo. Stal se podrážděným, stále častěji se toulal a nedíval se na zakulacené bříško své ženy. Emma se s ním snažila mluvit a trvala na tom, že pohlaví dítěte není důležité. Ale on ji jen ignoroval.
Když se jim narodila dcera, do nemocnice nepřišel. Telefon mlčel a třetí den ležel na kuchyňském stole krátký vzkaz:
„Chtěla jsem syna.“
Emma zůstala sama – s novorozeným dítětem a hypotékou, kterou musela splácet. Dala holčičce jméno Mia – „moje“ – znělo to jednoduše a správně. Pracovala v noci, ve dne nespala, ale každé ráno se na dítě usmívala a opakovala:
„Nejsi chyba. Jsi zázrak.“
Uplynul rok. Jednoho dne našla ve své poštovní schránce neadresovanou obálku. Uvnitř byla fotografie muže v nemocničním pokoji. Michael. Pod ní vzkaz:
„Můžu se s Miou setkat jen jednou?“
Emma chtěla dopis nejdříve vyhodit. Ale když se podívala na svou spící dceru, pomyslela si: „Potřebuje znát pravdu – ať už je jakákoli.“
Když se objevil ve dveřích, Emma ho sotva poznala: vyhublý, šedovlasý, s očima zarudlýma od pláče. Mia, zmatená, k němu přiběhla a podala mu plyšového medvídka. Michael klesl na kolena a rozplakal se.
„Ona… vypadá jako ty,“ bylo vše, co dokázal říct.
Emma stála tiše. A v tu chvíli si uvědomila, že někdy sám život všechno udělá na své místo.
A uvědomil si, že největší ztrátou v jeho životě bylo, že kdysi nedokázal milovat.
