Silnice byla prázdná, déšť mrholil na čelní sklo a bolest sílila.
Sofie seděla na sedadle spolujezdce, držel se za břicho a snažila se nekřičet.
„Jen vydrž, ještě chvilku,“ řekl Leo, její manžel, a podíval se na hodinky.
Měl zpoždění. Ne kvůli porodu – kvůli schůzce.
Když začaly kontrakce, Sofie ho prosila, aby zavolal sanitku, ale on trval na tom, že „všechno je pod kontrolou“.
„Zvládneme to. Maximálně pět minut,“ opakoval a vjížděl na dálnici.
Ale z pěti minut se stalo deset, pak dvacet.
Déšť zesílil. Světlomety se odrážely od mokrého asfaltu. Sofiin dech byl přerývaný, slzy se mísily s potem.
„Leo, prosím… už jde!“ zašeptala, ale on jen pevněji sevřel volant.
Když se nad autem rozeznělo zahřmění, bylo jasné, že dál už nemohou jet. Auto zastavilo u krajnice. Leo vystoupil, nervózně někoho volal a Sofie zůstala sama.
Všechno se odehrálo rychle: bolest, křik, dýchání – a najednou uslyšela tichý pláč.
Malý, chraplavý, ale skutečný.
Držela drobné tělíčko v náručí a nevěřila, že to zvládla. Auto vonělo deštěm a životem.
Leo se vrátil až poté, co bylo po všem. Ztuhl u dveří a uviděl svou ženu s dítětem zabaleným v jeho bundě.
Sofie vzhlédla.
„Gratuluji,“ řekla tiše. „Zvládla jsi to. Na schůzku.“
Stál v dešti a nebyl si jistý, co říct. Ale už neposlouchala.
Sofie se podívala na spící dítě a poprvé uvnitř pocítila úlevu.
Žádný křik. Žádné vysvětlování. Bez něj.
O týden později si sbalila věci, nechala klíče na stole a odešla. Nikdo nevěděl kam. Pouze jednou Leo dostal fotografii:
na které Sofie držela usměvavou holčičku na pozadí moře.
Pod fotografií byl krátký popisek:
„Teď už určitě nikdy nepřijdu pozdě.“
