Livy si ani nestihla uvědomit, jak to začalo.
Kontrakce se objevily náhle – bez varování, nedala jí šanci dostat se do nemocnice.
Všechno kolem ní se rozmazalo: déšť, světlomety, projíždějící auta, studený vzduch, vůně mokrého asfaltu.
Stála na kraji silnice, chytala se za břicho a zoufale lapala po dechu.
„Pomoc!“ křičela, ale její hlas se ztrácel v hluku silnice.
Zastavilo jen jedno auto – stará Toyota s teple zářícími světlomety. Dveře se otevřely a řidič vyskočil.
„Jste v pořádku?“ zeptal se a přiběhl.
Livy vzhlédla – a na vteřinu zapomněla, jak dýchat. Byla to tvář, kterou neviděla pět let. Muž stál před ní, byl ten samý, kterého kdysi vytáhla z hořícího auta na dálnici.
Tehdy byl v bezvědomí, celý od krve. Zůstala vedle něj, dokud nepřijela sanitka, a pak prostě odešla. Nevěděla, jestli přežil.
Teď stál před ní – živý, vyděšený a se stejnýma očima plnýma vděčnosti.
„To jsi ty…“ zašeptal. „Tehdy jsi mě zachránila.“
Přikývla a chytila se za břicho.
„A teď… myslím, že je řada na tobě.“
Pomohl jí do auta.
Déšť bubnoval do střechy, ruce se mu třásly, ale jel rychle a opatrně.
Livy křičela, dýchala, plakala a stiskla mu ruku.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se mezi dechy.
„Iane,“ odpověděl a snažil se netřást. „Všechno bude v pořádku, slyšíš? Odvezu tě tam.“
Ale nestihli to.
Přímo na křižovatce, uprostřed zvuku deště a řevu aut, se narodilo dítě – v záři světlometů a třpytivých stínů.
Ian se otočil a nevěřil svým očím.
Sundal si bundu, přikryl dítě a pak se podíval na Livy.
„Dýchá,“ zašeptal, jako by se bál vyděsit zázrak.
Livy se skrz slzy usmála.
„Jsi tady zase, když život visí na vlásku.“
Podíval se na ni a tiše odpověděl: „Ne, Livy. Tentokrát jsem tu, abych ti to odplatil.“
Siréna sanitky se rozezněla nocí.
Ale uvnitř auta panovalo ticho – živé, skutečné.
O rok později Livy pokřtila svého syna.
Ian stál po jejím boku – nejen jako přítel, ale jako někdo, kdo se objevil dvakrát: poprvé z ohně, pak z deště.
A pokaždé – přesně tehdy, když zachránila nejen ostatní, ale i sebe.
