Herecká dráha Kláry Cibulkové nebyla žádná rovná dálnice. Vyzkoušela si práci v zahraničí, prošla si náročnými zdravotními komplikacemi i momenty, kdy lékaři nevěřili v její budoucnost tak, jak si ji vysnila. Dnes je jí padesát a stává se novou tváří seriálu Polabí, kde přebírá postavu Olgy Beranové po Vilmě Cibulkové.
Loňské jubileum pro ni nebylo jen o dortu a oslavách. Narozeniny má o prázdninách, takže si mohla užít klidný den volna, ale celý rok byl podle jejích slov plný zvratů. Dokonce říká, že se ráno v den narozenin cítila, jako by se narodila znovu. A možná i proto přišla pracovní nabídka v pravý čas.
Do seriálu nastoupila doslova ze dne na den. V té době totiž řešila náhlé odvolání z funkce ředitelky Divadla Viola. Situace jí obrátila život naruby a musela si přenastavit priority. Telefonát z produkce proto vnímala jako impuls a šanci zaměstnat hlavu v období, kdy to potřebovala nejvíc.
Převzít roli po jiné herečce není jednoduché. Obě nesou stejné příjmení, což celé situaci dodává zvláštní rozměr. Osobně se znají, ale nikdy spolu nepracovaly. Klára otevřeně říká, že každá z nich je jiná osobnost a nemůže hrát stejně jako Vilma. Postavu si buduje podle sebe, v rámci nastaveného konceptu. Přiznává, že první měsíc byl plný informací a tlaku, ale po Novém roce si vše postupně sedlo. Opřít se mohla o režiséry i scenáristu Honzu Coufala.
S Vilmou o roli nemluvila. Nechtěla ji zatěžovat, zvlášť s ohledem na její zdravotní situaci a dramatické okolnosti střídání. Veřejně jí ale popřála hlavně zdraví a návrat před kameru.
Odchod z Violy vnímá zpětně jako důsledek komunikačních chyb. Přesto je ráda, že se podařilo uvést inscenaci o Evě Olmerové s Bárou Hrzánovou. Původně ji přitahovala dramaturgie a vize, jak oslovit mladší publikum. Nakonec přijala výzvu stát se ředitelkou, i když věděla, že spojení uměleckého a výkonného vedení bude obrovská zátěž.
Herectví ji lákalo od dětství. Už jako malá prý tvrdila, že bude herečkou. Chodila do dramatického kroužku a směřovala k DAMU. Přijímačky si pamatuje do detailu, dokonce absolvovala talentové zkoušky v Praze i Brně během jediného týdne. Vyčerpání tehdy dosáhlo takové míry, že se jí při vystupování z tramvaje podlomily nohy.
Velkou zkouškou byla i skolióza. V dospívání nosila korzet a lékaři jí navrhovali operaci. Dokonce jí sdělili, že kvůli zdravotnímu stavu nebude moci mít děti. To byl moment, který ji zasáhl nejvíc. Operaci odmítla a rozhodla se bojovat jinak – cvičením, změnou životního stylu a pravidelnou fyzioterapií. Dnes říká, že místo plastového korzetu musí udržovat ten svalový. A skutečnost, že přirozeně porodila dvě děti, považuje za důkaz, že vytrvalost a vůle dokážou víc, než se zdá.
