Už je to rok, co odešla, ale bolest zůstává. Jméno Anička Slováčková znovu ožilo mezi lidmi, kteří na ni nezapomněli. Na Vinohradském hřbitově se na Velikonoční pondělí scházeli fanoušci i ti, kteří ji znali osobně. Každý přišel jinak, ale důvod byl stejný – vzpomenout.
U náhrobku z leštěné žuly panovalo ticho, které říkalo víc než slova. Zlatým písmem vyvedené jméno přitahovalo pohledy i emoce. Někteří lidé jen stáli a mlčky hleděli, jiní se zastavili na delší chvíli, jako by chtěli ještě něco doříct, co už nestihli. Postupně přibývaly drobnosti, které měly velký význam. Růžové růže, svíčky, malé dekorace ve tvaru srdcí. Někdo přinesl i plyšového medvídka, který působil až bolestně něžně. Mezi nimi se objevily i velikonoční motivy a fotografie, které připomínaly její úsměv a energii.
Každý detail měl svůj příběh. Každý předmět byl tichým důkazem, že na ni lidé nezapomněli. Že její hlas, její vystupování i její lidskost v nich stále rezonují.
Největší pozornost ale přitahoval nenápadný papírek položený na hrobě. Někdo na něj napsal vzkaz – osobní, tichý, určený jen jí. Slova nebyla vidět, ale emoce z něj přímo sálaly. Na papírku ležel malý kamínek, aby ho vítr neodnesl. I ten detail působil silněji než dlouhé projevy.
Zatímco fanoušci přicházeli a odcházeli, její nejbližší zůstávali mimo dohled. Felix Slováček, Dagmar Patrasová i její bratr Felix Slováček ml. se na místě neobjevili. Není těžké pochopit proč. Některé momenty si člověk chce nechat jen pro sebe.
Pietní místo totiž nevzniklo jen jako připomínka, ale především jako prostor pro všechny, kdo ji milovali. Místo, kam mohou přijít, zastavit se a být na chvíli blíž.
Její ostatky tu přitom nejsou. Rodina se rozhodla jinak – nechali je rozptýlit v přírodě, v jednom z lesů Českého ráje, nedaleko chalupy, kde byla šťastná. Právě tam, kde mohla být sama sebou. A tak zůstává hrob na Vinohradech symbolem. Místem vzpomínek, emocí a tichého spojení. Rok uběhl, ale pro mnohé jako by se čas zastavil.
