V místnosti bylo takové ticho, že bylo slyšet tikání hodin odpočítávajících poslední minuty starého roku.
Marcus se pokusil znovu usmát.
„Eleno, nedělej z toho divadlo.“
Telefon jsem přepnula na hlasitý odposlech.
Po několika zazvoněních se ozval mužský hlas.
„Advokátní kancelář Novák.“
„Dobrý večer,“ řekla jsem klidně. „Potřebuji potvrdit jednu věc. Byl rozvod mezi mnou a Marcusem pravomocně dokončen?“
Na druhé straně nastalo krátké ticho.
„Mohu se zeptat, kdo volá?“
„Elena Králová.“
Advokát okamžitě změnil tón.
„Paní Králová… právě vás hledáme už několik týdnů.“
Marcus zbledl.
„Cože?“
Advokát pokračoval:
„Rozvod nebyl nikdy dokončen. Dokumenty obsahovaly podpis, u kterého vzniklo vážné podezření, že není pravý. Proto jsme podali návrh na přezkoumání a řízení bylo pozastaveno.“
Několika hostům vypadly skleničky z rukou.
Marcus prudce vstal.
„To není pravda!“
Advokát jeho hlas poznal.
„Pane Králi?“
Nikdo se nepohnul.
„Pane Králi, policie nás požádala, abychom zachovali veškerou dokumentaci. Vyšetřování stále probíhá.“
V místnosti zavládlo naprosté ticho.
Vivian se otočila k Marcusovi.
„O čem mluví?“
Marcus mlčel.
„Marcusi?“
Pomalu jsem položila telefon na stůl.
Pak jsem se podívala na náramek na Vivianině ruce.
„Můžu se na něco zeptat?“
Nejistě přikývla.
„Řekl ti Marcus, odkud ten náramek pochází?“
„Říkal, že patřil jeho babičce.“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Ne.“
Z kabelky jsem vytáhla starou fotografii.
Byla na ní moje matka.
Usmívala se.
Na zápěstí měla stejný safírový náramek.
Vivian několik vteřin střídavě sledovala fotografii a svou ruku.
„To… není možné.“
„Je.“
Marcus udělal krok vpřed.
„Vivian, neposlouchej ji.“
Ale bylo pozdě.
„Takže jsi mi lhal?“
Neodpověděl.
„Ukradl jsi to?“
Další ticho.
Vivian si pomalu náramek sundala.
Položila ho přede mě.
„Je mi to líto.“
Poprvé jsem viděla, že i ona byla jen další člověk, kterému Marcus vyprávěl svůj vlastní příběh.
Jenže ten večer ještě neskončil.
Na velké obrazovce začalo odpočítávání.
Deset…
Devět…
Osm…
Hosté stáli bez jediného slova.
Nikdo už netleskal.
Nikdo se neusmíval.
Ve chvíli, kdy celé město přivítalo nový rok, zazvonil Marcusovi telefon.
Podíval se na displej.
Volala policie.
Pomalu telefon zvedl.
Po několika vteřinách úplně zbledl.
„Rozumím…“
Zavěsil.
„Co chtěli?“ zašeptala Vivian.
Marcus se nezmohl na odpověď.
Jen se podíval na mě.
Já si oblékla kabát.
Vzala jsem náramek své matky.
A cestou ke dveřím jsem se naposledy otočila.
„Víš, co je zvláštní?“
Marcus mlčel.
„Celé měsíce jsi plánoval můj konec.“
Na okamžik jsem se odmlčela.
„A nakonec sis zničil život přesně ve chvíli, kdy sis myslel, že jsi vyhrál.“
Dveře hotelového sálu se za mnou tiše zavřely.
Za nimi zůstaly výkřiky, panika i lži.
Přede mnou začal nový rok.
A poprvé po mnoha letech jsem do něj vstoupila bez člověka, který si myslel, že může ukrást nejen můj majetek, ale i mou důstojnost.
