Vtipné příběhy

Ráno bylo světlé a teplé — takové, že i ticho znělo jinak. Ve vzduchu byla vůně trávy a chleba z pekárny na rohu. Chlapec šel pomalu, krok za

Ráno bylo jasné. Slunce se odráželo v okně a klouzalo po stole, kde stály šálky s vychladlou kávou. V domě to vonělo prachem, starým dřevem a trochu tabákem

Den byl jasný, jako by ho déšť právě umyl. Slunce pronikalo do každého kouta starého domu a všechno se zdálo měkčí, teplejší. Vzduch voněl prachem, suchými květy a

Moře vonělo solí a železem. Vzduch byl chladný, těžký a dech se měnil v bílou páru. Owen stál po kotníky ve vodě a díval se vpřed — na

Emma a David žili ve své dodávce šest měsíců. Kdysi stará sanitka, teď to byl jejich domov. Bílé stěny, dřevěná police, světýlka visící ze stropu, kávovar, malý plynový

Marina byla vždycky „holka s křivkami“. Od dětství byla jemná, laskavá, s kulatým obličejem, důlky ve tvářích a nakažlivým smíchem. Ve škole se jí lidé posmívali, ale nikdy

Dina nikdy nebyla hubená. A nikdy se za to nestyděla – dokud nezačala chodit s Antonem. Zpočátku bylo všechno sladké. Vtipkoval o „mém jemném objetí“ a říkal, že

Let AF218 Paříž-Dubaj začal klidně. Úsměvy, vůně kávy, známé fráze v různých jazycích. Letuška Emma Larsenová pracovala ve vzduchu pět let – věděla, jak uklidnit nervózního cestujícího, jak

Promyslel všechno do posledního detailu. Žádné restaurace, žádné davy, žádná velkolepá slova – jen moře, úsvit a ona. Leon dorazil na břeh dříve než obvykle. Mokrý písek mu

Moře bylo ten den šedé a rozzuřené. Vlny duněly jako bubny a vítr šlehal písek přes prázdný břeh. João Pereira, starší rybář z malé brazilské vesnice, se po