Pro většinu lidí je mrakodrap jen budova. Pro něj – celý svět ze skla, větru a odrazů. Alex pracoval jako myč oken už desátým rokem. Každé ráno si
Stalo se to začátkem podzimu v Pyrenejích. Tři turisté — Anna, Miguel a Thomas — se vydali na pěší túru po staré cestě, kterou kdysi používali dřevorubci. Počasí
Stalo se to během obyčejné nákladní plavby přes Tichý oceán. Počasí bylo klidné, moře hladké jako zrcadlo. Kapitán James Crawford stál na můstku, když námořník Ray najednou něco
Kdysi se jeho jméno vyslovovalo s obdivem. Jonathan — hvězda britského tenisu 80. let, držitel Davisova poháru, muž, jehož úsměv zářil z obálek časopisů. Byl idolem — a
Emilia Brownová žila ve čtvrtém patře starého cihlového domu, jehož zdi si pamatovaly cizí osudy. Kdysi měla život plný světla: manžela Thomase, laskavého mechanika, a syna Lucase, chlapce,
Ráno bylo světlé a teplé — takové, že i ticho znělo jinak. Ve vzduchu byla vůně trávy a chleba z pekárny na rohu. Chlapec šel pomalu, krok za
Ráno bylo jasné. Slunce se odráželo v okně a klouzalo po stole, kde stály šálky s vychladlou kávou. V domě to vonělo prachem, starým dřevem a trochu tabákem
Den byl jasný, jako by ho déšť právě umyl. Slunce pronikalo do každého kouta starého domu a všechno se zdálo měkčí, teplejší. Vzduch voněl prachem, suchými květy a
Moře vonělo solí a železem. Vzduch byl chladný, těžký a dech se měnil v bílou páru. Owen stál po kotníky ve vodě a díval se vpřed — na
Emma a David žili ve své dodávce šest měsíců. Kdysi stará sanitka, teď to byl jejich domov. Bílé stěny, dřevěná police, světýlka visící ze stropu, kávovar, malý plynový