V malé vesnici na severu Evropy plynul život klidně a pomalu. Lidé se tu znali po generace, cizince tu téměř neviděli a každý zvuk na ulici byl hned rozpoznán. Ale jednoho dne se mezi místními objevila nová záhada.
Každý večer, přesně při západu slunce, přicházel k opuštěnému domu starého farmáře Petera kůň. Objevoval se z lesa, pomalu kráčel po kamenné cestě a zastavoval se u brány. Několik minut chodil po dvoře, tloukl kopytem do země a se sklopenou hlavou čekal.
Dům už deset let stál prázdný. Peter zemřel náhle, děti neměl a příbuzní se dávno rozjeli po světě. Od té doby byla okna pokrytá pavučinami, dveře se zkřivily a zahrada zarostla plevelem. Nikdo tam nechodil — bylo příliš smutné připomínat si člověka, kterého si všichni vážili.
Zpočátku si lidé mysleli, že kůň jednoduše utekl z pastviny. Několikrát ho chytili a odvedli zpět. Ale další večer opět stál u brány. Zase čekal.
„To je Peterův kůň,“ zašeptala stará Marta, která si farmáře pamatovala ještě jako mladého. „Vrací se tam, kde byl jeho pán.“
Lidé pokrčili rameny, ale neklid v nich rostl.
Děti se začaly bát chodit kolem domu po západu slunce. Říkaly, že v noci slyší dusot kopyt přímo pod okny, i když koně není vidět. Někteří tvrdili, že ho viděli, jak sklání hlavu ke dveřím, jako by čekal, že se otevřou.
Jednoho večera se dívka jménem Lena rozhodla přiblížit. V ruce držela lampu a srdce jí bušilo. Kůň stál u schodů a díval se přímo na dveře. Vítr mu cuchal hřívu a oči odrážely světlo lampy.
Lena opatrně nahlédla oknem dovnitř. Všechno bylo pokryté prachem. Na stole stála miska na krmení, prázdná a vyschlá. A na stěně viselo staré postrojení, které Peter používal každý den.
Právě ke těmto dveřím se kůň vracel znovu a znovu. Čekal na svého pána.
Místní přestali pokoušet se ho odvádět. Vesničané mu nosili seno a vodu, ale zvíře stejně vždy zůstávalo u Peterova domu.
Uběhly měsíce. V zimě, ve sněhu a chladu, přicházel dál. Na jaře znovu stál u brány, tloukl kopytem a díval se na dveře.
Lidé si zvykli, ale pokaždé, když šli kolem, cítili zvláštní pocit. Zdálo se, že spolu s koněm ani Peter svůj dům neopustil.
A v tichu vesnice se večer co večer ozýval ten samý zvuk — dutý, osamělý dusot kopyt.
Zvuk, který nejvíc připomínal čekání.
