Michaela Nosková se rozhodla otevřeně popsat období, které v jejím životě zanechalo hlubokou stopu. Třiačtyřicetiletá zpěvačka a ombudsmanka Ministerstva práce a sociálních věcí, dnes provdaná Kolman, vydala svou první knihu Už se tě nebojím s podtitulem Zpověď o hledání síly odejít z toxického vztahu. V ní se vrací ke zkušenostem s domácím násilím a manipulací ze strany bývalého partnera.
Sepsání vlastního příběhu pro ni bylo zároveň způsobem, jak těžké zážitky zpracovat. Strach o sebe podle svých slov překonala, jedna obava ale zůstává. „Já jsem se z toho vypsala. Já osobně už se ho nebojím, mám ale samozřejmě strach o dítě. O malou se bojím,“ přiznala Nosková, která má s bývalým partnerem dceru.
Právě péče o dítě je pro ni dodnes citlivým tématem. Rodiče mají nastavenou asymetrickou střídavou péči. Dcera tráví pět dní u otce a devět dní u matky. Pro Noskovou jsou chvíle, kdy ji musí předat, psychicky velmi náročné.
„Je to pro mě, jako pro matku, strašný. Musela jsem si to v hlavě vypnout. Když malou předám, dělám, že to není. Snažím se to nevnímat. Ze začátku jsem měla problém být i doma,“ popsala, jak se s touto situací snaží vyrovnávat.
Následky předchozích zkušeností ale nezůstaly pouze u nepříjemných vzpomínek. Nosková má diagnostikovanou posttraumatickou stresovou poruchu. Sama říká, že její projevy mohou přijít nečekaně a spouštěčem se někdy stane i něco, co by ji za jiných okolností vůbec nerozhodilo.
Stačit může například zpráva od někoho dalšího. Situace, která by běžně působila nevinně, u ní někdy vyvolá silnou emocionální reakci a pláč. „Spouštěč může být cokoli, má to výkyvy. Občas se mě dotkne něco, co by se mě normálně nedotklo. Někdo mi něco napíše a já se rozpláču,“ vysvětlila.
O své diagnóze mluví bez iluzí. „Nikdy to nebude v pořádku. Je to v mozku, ten je narušený a je to trvalý následek toho, že vás někdo psychicky a fyzicky týral,“ dodala Nosková během křtu své knižní prvotiny. Kniha Už se tě nebojím tak pro ni není jen literárním debutem. Je osobní výpovědí o toxickém vztahu, domácím násilí, odchodu i následcích, se kterými podle svých slov žije dodnes.
