Barbora Munzarová si chtěla v poslední době dopřát více prostoru sama pro sebe a také cestovat. Její pracovní kalendář ale nakonec rozhodl jinak. Čtyřiapadesátiletá herečka má až do Vánoc pořádně nabito, což přiznala během setkání spojeného s Cenami Thálie. Do Národního divadla tentokrát přišla také kvůli ceně pro umělce do 33 let, kterou předávala za nadaci Munzarových. Samotného výběru vítěze se neúčastnila, přesto má k této části ocenění velmi blízký vztah. Letos navíc jméno oceněné znala o něco dříve.
„Na výběru jsem se ale podílet nemohla, ale každý ročník mi udělal radost. Letos jsem to věděla o trochu dříve než ostatní, protože jsem byla pověřena načítáním audiokomentářů pro Thálii,“ vysvětlila. Volba Simony Lewandowske jí udělala radost. Mnohem osobnější emoce ale přicházejí ve chvíli, kdy Munzarová vstoupí do samotné budovy Národního divadla. Její rodiče zde více než čtvrt století patřili k výrazným tvářím repertoáru, a tak pro ni nejsou chodby, šatny ani jeviště jen obyčejnými prostory spojenými s hereckou profesí.
„Mám k této budově hluboce zakořeněný a bytostně vypěstovaný vztah přes rodiče, kteří tady drželi repertoár přes čtvrt století. Je svátek, když sem mohu vstoupit,“ svěřila se Munzarová. Silný okamžik zažila i tentokrát, když ze šatny procházela přes jeviště.
Právě tam se pokaždé na chvíli zastaví. „Vždycky se tam zastavím, je to pro mě posvátné místo, až chrám,“ popsala své pocity. Zároveň je pro ni důležité, že dnes může do Národního divadla přicházet také při příjemnějších událostech a nejen při vzpomínkách na poslední rozloučení se svými rodiči.
Přestože sama na scéně Národního divadla nepůsobí, o práci rozhodně nouzi nemá. Její původní představa klidnějšího období tak vzala rychle za své. Cestování si stihla užít alespoň během prázdnin, poté už se její diář začal rychle zaplňovat.
„Rozjel se mi diář velmi drsně, cestovat jsem stihla aspoň o prázdninách,“ přiznala. Začala zkoušet novou konverzační komedii Druhá šance v Komorním divadle Kalich, kde se potkává se svou bývalou spolužačkou a blízkou kamarádkou Lenkou Vlasákovou.
K tomu přibyly další pracovní povinnosti. Munzarovou čeká řada zájezdů a také účinkování v Divadle Lucie Bílé a v Karlíně. Do Vánoc ji tak místo původně plánovaného volna čekají především jeviště, zkoušky a cestování za diváky. Do Národního divadla se ale vrací s úplně jiným pocitem. Pro ni zůstává místem, kde je rodinná minulost stále velmi živá.
